Říčany 11.2.2018 Mt 4,1-11 (Jiří Ort)

Říčany 11.2.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám ve společenství, kde se smíme těšit z ujištění, že nás Pán Bůh má rád a provází nás na naší životní cestě.

Introit: Hospodine, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Ž 31,3b-4

Píseň: 161 Tebe, Bože, chválíme

Modlitba: Pane Bože, moc Ti děkujeme, že jsme směli přijít do tohoto shromáždění. Že se dnes smíme zastavit uprostřed spěchu všedních dní, ohlédnout se za vším, co jsme prožili a soustředit se na všechno, co nás čeká. Ale především si uvědomit, že uprostřed všeho našeho spěchání a tlaků patříme Tobě. Že to Ty nám dáváš smysl a cíl všeho, co prožíváme. Že nám dáváš rozpoznat sami sebe.

Chceme Tě poprosit, abys nám otevřel naše srdce pro své Slovo. Aby nám Tvé Slovo srovnalo, na čem záleží. Abychom se naučili radovat a přestali mít strach z věcí, které nám zastírají Tvoji milostivou moc.

Prosíme tak za sebe, za Tvou církev, ale i za všechny lidi, kteří hledají smysl svého života. Amen.

Čtení: Iz 52,13-53,12

Píseň: 209 Ó, slunce spravednosti

Text: Mt 4,1-11

Haleluja. Já volám k Bohu, Hospodin mě spasí. Haleluja. Ž 55,17

Do dnešního textu se mi vůbec nechtělo. Protože jde naprosto na dřeň. Navíc by měl být až příští neděli, 1. neděli postní, ale dnes připadl jako text pro děti podle přípravek pro nedělní školu, a tak jsem ho vzal vlastně napřed. Máme před očima Ježíše, který je na počátku svého vystoupení. Vlastně by bylo logické si příběh pokušení na poušti číst hned po Ježíšově křtu – tak to mají všichni synoptičtí evangelisté. Ježíš byl Pánem Bohem potvrzen jako Boží syn, byla potvrzena jeho identita, ale tuto identitu musí přijmout také Ježíš. Musí si probojovat, co vlastně identita Božího Syna znamená pro jeho úkol, kterým je pověřen. A zároveň musí tento úkol rozpoznat.

To mě fascinuje. A myslím, že ne pouze mě. Každý máme nějakou životní roli, hledáme svoji identitu, hledáme naplnění této role. Potřebujeme to najít. Protože potřebujeme, aby náš život měl smysl. O to víc, že svět kolem nás smysl příliš nedává. To první, co nám tento text říká, je, že naše hledání je zcela legitimní. To Duch svatý vyvedl Ježíše na poušť. Jinak řečeno, toto hledání, toto ptaní se není mimo Boží ruku. Pán Bůh je v něm s námi. To je důležité, protože naše hledání nikdy nekončí – protože naše možnosti se mění a tím i naše role. A jestliže si nejsme jistí svojí identitou, toto proměňování je k neunesení.

To popisuje v jedné své krátké povídce indický jezuita Anthony de Mello:

»Žena byla v komatu a umírala. Náhle měla pocit, že stoupá do nebe a ocitá se před soudnou stolicí.

„Kdo jsi?“ oslovil ji hlas.

„Jsem žena starosty,“ odpověděla.

„Neptal jsem se tě, čí jsi žena, ale kdo jsi.“

„Jsem matka čtyř dětí.“

„Neptal jsem se tě, čí jsi matka, ale kdo jsi.“

„Jsem učitelka.“

„Neptal jsem se tě, co děláš, ale kdo jsi.“

Snažila se seč mohla, ale na otázku: „Kdo jsi?“ prostě nebyla schopná podat uspokojivou odpověď.

„Jsem křesťanka.“

„Neptal jsem se tě, jaké je tvé vyznání, ale kdo jsi.“

„Jsem žena, která den co den chodila do kostela a vždy pomáhala chudým a potřebným.“

Neptal jsem se tě, co jsi dělala, ale kdo jsi.“

Očividně u zkoušky neprošla, byla totiž poslána zpátky na zem. Uzdravila se ze své nemoci a byla rozhodnutá přijít na to, kdo je. A rázem bylo všechno jiné.«

Stále mi tato povídka vrtá hlavou – je bolestně naléhavá. A já vlastně také neznám odpověď. Čím dál tím víc si uvědomuji, jak ta forma křesťanství, ve které jsem vyrostl se takto neptá, ale přikazuje – máš být takový, jak si to představuje někdo druhý. Nezáleží na tom kdo jsi, ale na tom, jaký máš být. Lidská existence je určená tím, jak kdo naplňuje role, které mu okolí určí.

Evangelistův popis naprosto vystihuje tlak této situace. Ježíš je zcela vyčerpán – po 40 denním postu. A první dvě otázky, které dostává, mají společného jmenovatele – zpochybnění toho, kým vlastně je. „Jsi-li Syn Boží.“ Je-li to tak, tak by ses měl vydat touto cestou. Měl bys odpovídat panující náboženské představě. Mohli bychom použít otázku, která se objevuje a bolavě v našich životech. „Jsi-li věřící, pak musíš: ...“ Vydat se touto cestou. Problém je, že onen pokušitel, který klade takové otázky nemusí být vnímán negativně – třeba nás skutečně oním pokoušením provokuje, abychom se posunuli ve víře. Aby si Ježíš uvědomil, jaký je jeho úkol jako Božího syna. Předkládá alternativu. Jako čtenáři jsme hned na počátku upozorněni, že Ježíš je pokoušen od ďábla, ale před první otázkou je důraz na otázkách a nikoliv na tom, kdo je pokládá. Jakoby chtěl evangelista podtrhnout naléhavost otázky - podle čeho se rozhodnout?

Říkáme si – vždyť máme Písmo. Máme i svědectví o Ježíši z Nazareta. To nám pomůže v našem hledání. Ano, bezesporu, Písmo nám může být pomocí. Může nám pomoci v životní orientaci, v hledání odpovědi na otázku „Kdo jsi?“ Minulou neděli jsme otevřeli text blahoslavenství a viděli jsme, že se tyto texty – ať už u Lukáše nebo u Matouše – odkazují na postavu Mojžíše. A v dnešním textu se s tímto odkazem setkáváme také. Ježíš odpovídá odkazem na texty z Mojžíšových rozhovorů s Bohem. Mohli bychom se zaradovat a říci si, že tedy skutečně můžeme odpověď v Písmu nalézt. Ale evangelista situaci nezjednodušuje. Když zmiňuje před druhou otázkou, že to ďábel vzal Ježíše na vrcholek chrámu, tak paradoxně právě v tu chvíli bere Ježíše do svatého města a cituje Písmo. A první dvě otázky, které pokušitel vyslovuje, rozhodně nejsou na první pohled negativní. Jde přece o pomoc lidem a o jistotu, že mě Pán Bůh ochrání. Až třetí otázka, vlastně spíš výzva, je zřetelně negativní – ďábel vyzývá Ježíše, aby mu sloužil.

V prvním čtení jsme slyšeli text z proroctví proroka Izajáše, nejznámější z písní o služebníkovi. Píseň o trpícím služebníkovi. V celém textu je zřetelné napětí – „Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?“ „Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ Ani by nás nenapadlo, že toto by mohla být Boží cesta. Ani by nás nenapadlo, že tady Pán Bůh přichází za člověkem. Že tady se zjeví Hospodinova paže. Kdo uvěří naší zprávě? Toto je nepochopitelné. Zcela jiné hodnocení toho, co je vlastně důležité. Co má v životě budoucnost. Co má v našem životě budoucnost.

Není jednoduché to přijmout. Stále znovu hledám podstatu svého života jinde. Hledám jinde odpověď na otázku: „Kdo jsi?“. Ježíš z Nazareta tu v podání evangelisty Matouše ukazuje, že nepotřebuje spasit svět svými plány. Že nepotřebuje svou činností tlačit Boha do „správného“ jednání. Že nepotřebuje sázet na jinou, lepší cestu, než jakou nabízí Hospodin, Bůh Ježíšův a náš. Protože důvěřuje Bohu. Věří Bohu. Pan profesor Heller ve výkladu k přečtenému oddílu z proroka Izajáše rozebral naprosto jedinečně sloveso věřit. „Věřit – doslova činit věrno - není tedy výpověď o mém vnitřním stavu, o mém zbožném nadšení či o mých úzkostech a pochybnostech, nýbrž výpověď o mém vztahu k Bohu, kterého považuji za věrného i navzdory vlastnímu selhávání ve věrnosti či víře, a kterého vyhlašuji za věrného a nechlubím se ani svou věrností ani svou věřivostí. Ať jsem sám kdekoli a v čemkoli, počítám třeba i navzdory své vlastní situaci s Boží věrností tak, že toto spoléhání na Boží věrnost formuje můj život. Nežiji tedy ani z vnějších okolností, ani z vlastních vnitřních zážitků a zkušeností, ale z Boží věrnosti.“

Právě to ukazuje Ježíš ve své odpovědi plné důvěry Bohu. Evangelista tu podtrhuje – takto jedná Boží Syn. Toto je vztah, který člověku umožní najít sám sebe. Odpověď na otázku „Kdo jsi“. To je cesta, na kterou nás Ježíš zve a ujišťuje nás, že na ní nebudeme sami. Že nás Pán Bůh bude vždy provázet. Amen.

Píseň: 636 Z Tvé ruky, Pane můj

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, děkujeme za ujištění, že smíme žít z Tvé věrnosti. Děkujeme, že díky tomuto ujištění k Tobě můžeme volat v naději, že nás slyšíš a nabízíš svou pomoc.

Prosíme, ukazuj nám základ, na kterém stojí náš život. Prosíme povzbuzuj nás, abychom v jistotě Tvé lásky nepropadali zoufalství z našich chyb a nedostatků. Ukazuj nám naši vlastní hodnotu pro Tebe, abychom si ji nepotřebovali dokazovat na úkor druhých, a uvolnily se nám ruce k plnému životu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, ukazuj nám ty, za kterými nás posíláš. Uč nás naslouchat druhým, dávej nám porozumění a ukazuj nám, jak pomoci, jak povzbudit. Prosíme za konkrétní lidi v našem okolí, kteří jsou v obtížné situaci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kteří hledají svou cestu životem. Prosíme dnes za mladé lidi, na které dopadá tíha budoucnosti ve světě, který je plný nejistoty. Prosíme, abychom je uměli povzbudit, abychom dokázali zbavovat strachu a otevírat naději. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, ochraňuj nás před pokušením představy, že život lze zajistit mocí. Že řešení problémů kolem nás leží v moci a násilí. Prosíme, posiluj nás, abychom neztráceli odvahu a vytrvalost v cestě následování Tvého Syna a našeho Spasitele v jeho důrazu na pomoc a službu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, naše tiché osobní díky i prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi lidmi, kteří touží po životě, který Ty nabízíš:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Ef 4,32-5,2

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.

2Pt 3,18

Píseň: 685