Uhříněves 25.3.2018 Lk 19,29-40 (Jiří Ort)

Uhříněves 25.3.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, milí přátelé, všechny vás vítám v tomto shromáždění, kde jsme se sešli, abychom přijali povzbuzení a posilu nejen pro sebe, ale pro všechny, kdo je potřebují.

Introit: On 'na svém těle vzal naše hříchy' na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. 1Pt 2,24

Píseň: 606 Ať zazní chvála

Modlitba: Pane Bože, stojíme na prahu Velikonočních svátků a nejsme na tom jinak, než zástupy před Jeruzalémem. Vítáme naději pro lidské životy i celé stvoření a přitom jsme tak trochu na rozpacích. Znovu si zřetelně uvědomujeme, že stejně jako ty zástupy, i my vlastně příliš nevíme, co je smyslem příběhu spasení, který jsi pro nás otevřel ve svém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu. Známe slova vyznání, jsme schopní je opakovat, ale nepromítají se nám do konkrétních situací, ve kterých hledáme odpovědi.

Pane, moc Ti děkujeme, že Tvůj příběh spasení nezáleží na naší chápavosti. Děkujeme, že si nachází cestu k potřebným, i když my je opomíjíme. Že boří hradby tam, kde nám vlastně vyhovují. Že boří hradby i v nás samotných, takže nám umožňuje nacházet nás samotné i lidi kolem nás.

Moc Tě prosíme, učiň i dnes tento svůj zázrak nejen v tomto shromáždění, ale po celé Tvé církvi i mimo ni - aby se zvěst naděje dostala ke všem, kteří ji potřebují slyšet a zažít. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S382

Čtení: Lk 19,29-40

Píseň: 433 Otče náš, milý Pane

Text: Lk 18,31-34

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Píseň pěveckého sboru - Abraham

V dnešních textech se schází dva rozměry Lukášova svědectví. Rozměr Božího záměru a lidské odpovědi. Lidského pochopení nebo lépe – nepochopení tohoto záměru. Je velice zvláštní evangelistovo zacházení s úzkým okruhem Ježíšových učedníků – se skupinou 12. Můžeme sledovat, jak se na cestě do Jeruzaléma postupně vytrácejí a Lukáš víc a víc mluví pouze o zástupu učedníků. Vlastně pro apoštoly samotné jsou vyhrazena pouze slova nepochopení. Tak, jak jsme je slyšeli v dnešním textu z 18. kapitoly. Je to velký rozdíl proti úvodním kapitolám, kde je přítomnost nejužšího kruhu učedníků kolem Ježíše neustálá. Ale právě na cestě do Jeruzaléma dochází ke zlomu a my jsme svědky nejen ústupu ze scény, ale když už se s těmi nejbližšími učedníky setkáváme, tak slyšíme právě ona slova nepochopení.

A jde právě o konfrontaci s Jeruzalémem, která dělá problém nám všem, kteří se snaží Ježíše následovat. Nám všem, kteří jsme vnímáni jako jakýsi bližší okruh učedníků. Vždyť skutečně právě my si na Ježíše činíme nárok, nárok na jeho pochopení. Když si uvědomíme, jak byl vnímán Jeruzalém, tak můžeme říci, že jsme součástí tohoto Jeruzaléma. Tedy jakéhosi socio-ekonomického centra a zároveň místa, kam přicházíme s důvěrou, že tady se setkáváme s Hospodinem. Ono je to hezké – uvědomuje si to i evangelista, který začátek příběhu začíná v chrámě v Jeruzalémě u kněze Zacharjáše. Ten je jakýmsi prototypem židovské zbožnosti. Prototypem zbožnosti, vztahu k Bohu a tak i k lidem. To má být chrám, takový má být Jeruzalém. Ježíš toto neodmítá předem. Jen u Lukáše slyšíme vyprávění, že Ježíš byl jako dítě přinesen do chrámu k obřízce. Ale stejně jako mizí prvních 12 učedníků, začíná se trhat i obraz Jeruzaléma a chrámu. Hned po dnešním textu slyšíme v 19. kapitole Ježíšův pláč nad Jeruzalémem. „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím.” (Luk 19:42 CEP) Jakoby to nešlo jinak. Jakoby člověk nebyl schopen udržet v tom správném chodu místo, kam by lidé mohli přicházet za Hospodinem. V letošním roce vyšla publikace Atlas náboženství Česka a já odcituji jejího autora, dr. Tomáše Havlíčka: „Význam náboženství se určitě neztrácí a je vidět, že aktivní religiozita neklesá. Například počet sebedeklarovaných římských katolíků je sice nižší (pozn. red.: v letech 1991-2011 poklesl ze 4 milionů na čtvrtinu), ale míra návštěvnosti bohoslužeb zůstala stejná, průměrně 300 tisíc. Domnívám se ale, že církev ve společnosti ztratila roli nositelky hodnot vytvářených po staletí, ze kterých čerpáme dodnes. Vidím zde velké nebezpečí propojení moci s církví, které je typické pro střední Evropu.“

Je to smutné, stejně tak jako Ježíšův pláč nad Jeruzalémem.

Ale tato rovina není jedinou rovinou příběhu Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Není ani tou nejdůležitější. Stejně jako v celém Lukášově vyprávění – ať už ve spisu evangelia nebo ve spisu Skutků apoštolských – nejsou nejdůležitější lidské schopnosti ani to, co se člověku podařilo vytvořit. Když to řeknu hodně tvrdě, na cestě k Velikonocům není důležitá církev ani její ambice. Je tu Ježíš, se kterým se setkáváme spolu s dalšími mnoha a mnoha lidmi v zástupu a jehož jednání a slova vidíme a slyšíme. A o tomto Ježíši nám evangelista svědčí, že je skutečně tím, o kterém mluvil anděl k Marii: „Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.” (Luk 1:31-32 CEP) Nebyl to sen, nebyla to iluze, ale vyznání Alžběty bylo skutečně darem Ducha svatého – tedy Božím dílem. „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?” (Luk 1:42-43 CEP)

A tak před námi evangelista rozehrává scénu, ve které je zřetelné, že to, co se děje, není náhodná shoda okolností, ale máme před sebou Boží záměr. To je smyslem odkazu na proroctví proroka Zacharjáše: „Rozjásej se, sijónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.” (Zec 9:9 CEP) Ježíš vjíždí do Jeruzaléma jako vítěz, jako král. To není posvěcení mocenských ambicí církve, ale ujištění, že Ježíš vjíždí jako ten, který v nadcházejících událostech, v konfrontaci s těmi, kteří se domnívají vlastnit Jeruzalém, zvítězí.

Vybavily se mi dvě různé reakce našich církevních otců na zničení Říma barbary. Na jedné straně Jeroným, který v hrůze prchl do Jeruzaléma, kde až do konce života žil v ústraní. Ale přesto u něj cítíme naději, vždyť právě tam pracoval na překladu Bible do latiny. A druhou reakcí je reakce Augustina, biskupa v Hipo. Jakkoliv vůči tomuto muži můžeme mít mnohé výhrady, tak jeho reakce na pád Říma je silná a osvobozující. Augustin před svými současníky i před každým, kdo žije v době plné zásadních změn a kde si církev zoufá, otevírá představu dvou církví – obcí. Obce Boží a obce pozemské, které se tu navzájem překrývají, ale nejsou identické.

A tak v naději vítězství Ježíšovy zvěsti lásky, pomoci a odpuštění si nemusíme zoufat nad sebou, nad církví ani nad tímto světem. Smíme se prostě těšit a hlasitě děkovat, že je tu nabízen život, který má budoucnost nejen pro nás, ale i pro všechny kolem nás. Tak, jak jsem to mohli slyšet v příběhu o milosrdném Otci, tak jak jsme to mohli slyšet v příběhu o Zacheovi. Že nám to až příliš často nejde? Že se necháme okřiknout rádobyvlastníky Jeruzaléma a tohoto světa? Nelekejme se, Ježíš ujišťuje i nás: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“ (Luk 19:40 CEP) Amen.

Píseň: 244 Ve jméno Krista doufáme

Ohlášky:

Píseň pěveckého sboru – Potká tě touha

Přímluvná modlitba: Pane Bože, přicházíme s vděčností, protože jsme byli znovu ujištěni, že Tvůj plán s člověkem a pro člověka nemůžeme překazit. I když mu nerozumíme, i když se proti němu bouříme.

Proto chceme dnes prosit o jeho naplnění i o to, abys nás vedl po své cestě, kde bychom byli pomocí při jeho uskutečňování.

Pane, prosíme, veď nás za nemocnými a trpícími. Moc myslíme na Otu Šťastného, který je v nemocnici v Říčanech. Za něj i za mnohé další Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti ty, kteří jsou unavení, kterým životní situace nebo nemoc ničí chuť do života. Kteří jsou svíráni strachem a úzkostí. Pane, zoufáme si a nevíme jak povzbudit. Prosíme, uč nás naslouchat, uč nás mlčet i povzbuzovat slovem nebo jednáním. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, před námi je Velikonoční týden a my Tě moc prosíme, abychom uměli jako Tvá církev podávat svědectví o naději, kterou pašijové události přináší. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc nás zasáhl nový teroristický útok v Paříži. Je nám úzko, je nám líto zavražděných, je nám líto pozůstalých. Je nám líto, jak snadno jsou ničeny snahy těch, kteří pracují na pomoci, odpuštění, smíření. Pane, prosíme, zbavuj nás strachu tak, abychom dokázali žít takový život, který Ty otevíráš a který otevírá budoucnost pro všechny, kdo po něm touží. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti v tuto chvíli své osobní díky a prosby v tichých modlitbách.

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po naplnění Tvého zaslíbení pokoje, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Žd 12,1n

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 486