Uhříněves 20.5.2018 Sk 2,1-13.22 VP (Jiří Ort)

Uhříněves 20.5.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás v tomto shromáždění, kde se společně smíme těšit zvěstí o naději v neděli Svatodušní.

Introit: Toto je den, který učinil Hospodin. Jásejme a radujme se z něho.

Ž 118,24

Píseň: 613 Oči všech se upírají

Modlitba: Pane, Ty si nás zveš a my přicházíme sem, do společenství těch, kteří zaslechli nebo tuší Tvé pozvání. Přicházíme a přinášíme si ze svých domovů vše, co nás trápí i co nás těší s nadějí, že tady zaslechneme Tvé slovo, které nám urovná naše křivolaké cesty i otevře radost z toho, co smíme přijímat. A najednou tu stojíme, otevírají se před námi svědectví v biblických textech i v písních Tvého lidu a my poznáváme, že Ty už dávno v našich životech jsi. Že nemusíme zoufale hledat, čekat, že třeba právě dnes a právě tady poznáme, kde Tě můžeme najít, že se nemusíme násilím cpát do předepsaných škatulek, ale smíme v našich všedních dnech rozpoznávat Tvou přítomnost.

Děkujeme Ti za to. Děkujeme Ti, že si to dnes smíme uvědomit v pozvání ke Tvému stolu. A prosíme Tě, abychom právě jako toto Tvé společenství uměli svědčit o této základní životní naději – že Ty za námi přicházíš, vstoupil jsi do našeho života v Ježíši z Nazareta, který je Kristus, Spasitel, a vstupuješ do něj stále. Svědčit o tom svědectvím svých životů.

Děkujeme a v této vděčnosti dnes chceme otevřít svá srdce Tvému slovu o pověření k práci na Tvé vinici. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S364

Čtení: Sk 2,1-11.22

Píseň pěveckého sboru

Slib staršovstva

Píseň: 368 Ó tvůrce, Duchu svatý, přijď

Text: 1K 12,4-13

Haleluja. Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země. Haleluja. Ž 104,30

Dnešní texty jsou velice zásadní – vlastně ukazují dva rozměry působení církve, z nichž ani jeden nelze pominout. A pro nás je to důležité právě dnes, kdy zvolení členové staršovstva našeho sboru slibovali věrnost evangeliu a to právě ve službě v církvi, jejíž pravidla máme ctít. Co to tedy znamená?

Začněme textem z dopisu apoštola Pavla do Korintu. Prostě proto, že stejně jako apoštol Pavel, tak i evangelista Lukáš psal svůj text s tím, že měl před očima konkrétní lidi. Dokonce to zdůrazňuje i na začátku své druhé knihy: „První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu.”(Sk 1:1-2) Proto tedy začneme v konkrétní skupině lidí a v jejich vzájemných vztazích, jak je viděl apoštol Pavel.

A apoštol viděl velkou různost. Pohybujeme se ve velkém přístavním městě, v Korintu, takže ona multikulturalita bila do očí na každém kroku a nutně se odrážela i ve sborovém společenství. A apoštol se toho nebojí, nenapomíná členy korintského sboru, že by měli nosit jednotnou uniformu, ale naopak přijímá tuto různost jako projev obdarování Duchem svatým. Tedy jako Boží dar. Používá obraz těla, aby bylo zřetelné, že různost není to, co by znemožňovalo život sborového společenství, ale že by to byla naopak uniformita, která by tento život ničila. A proto apoštol obrací Korintským vnímání druhého člověka – ten není ve své odlišnosti ohrožením, ale naopak obdarováním.

S touto apoštolovou vizí, s tímto ujištěním můžeme přejít do druhé polohy církve, kterou nám představuje dnešní text z 2. knihy evangelisty Lukáše, z knihy Skutků apoštolských. Evangelista maluje obraz. Obraz velice zvláštní, který jsme přijali v jeho zvláštnosti, ještě si ho trochu domalovali podle svého vkusu, a tak ho v jeho tajemnosti ochočili. To, co tu Lukáš svým podivuhodným obrazem chce sdělit, je ale velice prosté. Boží působení. Pán Bůh dal lidem zažít svoji přítomnost. Je to prosté a právě ve své prostotě je to obrovský zázrak, který skutečně ochočit nejde. A díky tomuto zázraku se najednou začali dít věci.

Když jsem si znovu pročítal tento oddíl Lukášova spisu, uvědomil jsem si, že mě trochu dráždí. Měl jsem pocit, že se tu evangelista zcela odtrhl od důrazu apoštola Pavla. Že tu pro pohled na lidi kolem nás platí jiná pravidla než pro lidi ve sboru. Že odlišnost musí být změněna na uniformitu. První křesťané mluvili a lidé jim rozuměli, takže se mohli také stát křesťany. A musel jsem jít krok za krokem, abych si popsal, jestli je to skutečně to, co Lukáš říká.

Z Boží milosti mluvili křesťané jazyky nejrůznějších národů. Když jsem poprvé kázal na tento text, tak jsem jako 1. čtení použil text z knihy Genesis o zmatení jazyků při stavbě Babylonské věže. Ale k tomu tento text skutečně neodkazuje. Tady lidé nezačali všichni mluvit jedním jazykem, nezačali si rozumět navzájem. Toto rozdělení stále trvá, to kolem sebe vidíme a bylo by skutečně zavíráním očí před skutečností, kdybychom tvrdili opak. To, co se tu z Boží milosti, v síle Ducha svatého, děje, je, že vyznavači Ježíše z Nazareta jako Krista, jsou schopní vstupovat do životů lidí z nejrůznějších kultur.

Dobře, křesťané tedy vstoupili se svou zvěstí do nejrůznějších kultur, lépe – otevřeli se nejrůznějším kulturám. Ale co byla ta zvěst? Věrnost čemu vlastně dnes budou slibovat starší tohoto sboru? Není to právě tato zvěst, která má mocenské ambice, která ve finále cpe lidi do jednotné škatulky? Není zvěst Svatodušní neděle vlastně takovým stvrzovacím razítkem, že my máme pravdu? Není církev z podstaty věci mocenskou organizací? Apoštol Pavel toto odmítá. Při vší své ostrosti pochopil zvěst o Ježíšově smrti a vzkříšení jako otevření dveří pro všechny bez rozdílu. Ve vší různosti. Ve sboru i mimo něj.

Ale co evangelista Lukáš v dnešním příběhu o seslání Ducha svatého? Odpovědí je zásadní odkaz k základu veškerého dění, které evangelista vypráví, základu církve. „Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte.“ (Sk 2:22 CEP) To, co smíme přijímat a věrně nabízet lidem kolem sebe, je ujištění Ježíše z Nazareta, který je Kristus, Spasitel: „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“(Luk 4:18-19) Amen.

Píseň: 678 Jeden Pán, jedna víra

VP:

Vyznání vin: Přicházíme, vstupujeme společně před našeho Otce a chceme odevzdat všechno, co nás trápí, co nás tíží, co nemůžeme unést. Uvědomujeme si, jak málo dokážeme porozumět zvěsti o Boží milosti, jak málo ji dokážeme přijmout do svých životů a pak zjišťujeme, že se neumíme přijímat navzájem. A Ty nás, Pane, přivádíš k sobě – i nás k sobě navzájem ve svém pozvání ke svému stolu. Děkujeme Ti, že si nemusíme na nic hrát a smíme Ti nyní vše vyznat.

Vyznáváme, že v tom nejsme lepší než ostatní lidé. Že spolu s nimi neseme vinu na bídě tohoto světa. Kdo se k tomu spolu se mnou chcete přiznat, tak vyznej: Vyznávám.

Zároveň vyznáváme, jak moc potřebujeme domov, který nám nabízíš. Jak moc se těšíme ke stolu, který jsi pro nás připravil. Přece před Tebe předstupujeme s nadějí na odpuštění pro milost Tvého Syna Ježíše Krista, který za nás zemřel a pro nás je živ. Věříme v moc jeho smrti a vzkříšení. Potvrďme hlasitě: Věříme.

Pamětlivi toho, že Bůh v Kristu odpustil nám, odkládáme nyní všechen hněv i výčitky a odpouštíme těm, kdo nám ublížili. Vyznejme to hlasitě pro lásku Kristovu: Odpouštíme.

Směle nyní přijměme slovo milosti a potěšení:

Duch Boží je s tebou, chce ti přinášet posilu a jistotu, že láska, radost a pokoj Boží i odpuštění vin budou s tebou. Amen.

Pozdravení pokoje: O tuto naději Boží milosti se smíme navzájem podělit a podat si navzájem ruce na znamení odpuštění, bratrství a jednoty Kristova lidu a pozdravit jeden druhého se slovy: Pokoj tobě.

Slova ustanovení: Poslyšte slova ustanovení svaté večeře Páně: „Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrát koli píti budete, na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“

(1K 11,23-26)

Apoštolské vyznání: Chceme se touto svátostí posilnit ve víře. Nejen sami pro sebe, nejen v jednotě církve Kristovy, ve společenství s křesťany všech generací a národů. Ale v jednotě se všemi, za kterými přišel Hospodin, Bůh Izraele ve svém Synu, aby jim nabídl život. Vyznejme nyní svoji víru, která nás ujišťuje o naději tohoto Božího navštívení:

Sbor: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, v svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Píseň: Při vysluhování svaté večeře Páně Budeme společně zpívat píseň

397 Radujme se vždy společně

Pozvání: Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží.

A my jsme přijali Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch.

Blahoslavení pozvaní k hostině beránkově. Tak už nemeškejme a radostně pojďme.

Přijímání: Společenství těla Kristova.

Společenství krve Kristovy.

Propouštění:

A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Ř 5,5n

A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. 1J 3,23n

Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. Tt 3,4-7

Píseň pěveckého sboru

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, děkujeme dnes, že jsi nás pozval ke svému stolu. Děkujeme, že jsme směli prožít ujištění, že Ty přijímáš každého, že nikdo není vyloučen z Tvé milosti. Moc Tě v tuto chvíli prosíme, abys ani nás nenechával zapomínat na lidi kolem nás ve vší jejich různosti, ve vší jejich jinakosti.

Dnes Ti chceme děkovat za včerejší svatbu Ester a Štěpána a poprosit Tě, abys je provázel svým požehnáním v jejich společném životě. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, veď nás za těmi, kdo potřebují naši pomoc, povzbuzení. Prosíme, abys nám dával odvahu tam, kde máme pocit, že je to nad naše síly. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za tento sbor i za celou církev. Prosíme, abychom jako Tví svědkové nezaměňovali prosazování svých představ za službu evangeliu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naši společnost, která je rozdělená. Prosíme, uč nás nabízet cestu ke smíření, nabízet odvahu k naslouchání, nabízet naději k plnému lidskému životu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za celé Tvé stvoření. Uč nás být jeho věrnými správci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš nás i v tuto chvíli, kdy k Tobě v tichosti i nahlas voláme své osobní prosby.

Voláme k Tobě se všemi, kteří touží po životě:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Ř 8,14-16

Požehnání: Hospodin Ti požehnej a opatruj tě. Hospodin rozjasni nad tebou nad tebou svou tvář a buď ti milostiv. Hospodin obrať k tobě svou tvář a obdař tě pokojem. Amen. Nu 6,24-26

Píseň: 686 Radujte se v Pánu vždy