Uhříněves 24.6.2018 Lk 8,26-39 (Jiří Ort)

Uhříněves 24.6.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám na bohoslužbách, při kterých se smíme nechat ujistit o Boží lásce a milosti pro celé stvoření.

Introit: Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? Ž 27,1

Píseň: 639 Hned zrána vzdej díky

Modlitba: Pane Bože, přicházíme s nadějí v Tvoji moc. Přicházíme a děkujeme, že před námi v Ježíši z Nazareta otevíráš prostor, kde smíme spatřit naději. Do životů svých, do životů svých blízkých, do života celého stvoření.

Děkujeme, že nás ujišťuješ, že tato naděje neprohrála na kříži s mocí zloby a nenávisti, ale že ses k ní přiznal ve vzkříšení Ježíše z Nazareta. A tak Tě moc prosíme, abys nás v síle této Tebou potvrzené naděje vedl k životu následování Ježíše Krista. K životu překonávajícímu rozdělení navzdory vší lidské slabosti i zlobě.

Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S286 Rok za rokem

Čtení: Lk 8,26-39

Píseň: 438 Přišli jsme, ó Ježíši

Text: Fp 1,3-6.9-11

Haleluja. Svému Bohu budu opět vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh. Haleluja.

Jsme na cestě s Ježíšem z Nazareta. To je zřetelné. V 1. verši 8. kapitoly čteme, že Ježíš procházel městy a vesnicemi, přicházeli k němu lidé. To je model, který máme před očima. Na této cestě jsme vtahováni do mnoha dějů, které mají své svědectví, ale zároveň je tu účel, smysl Ježíšovy cesty jako takové.

Důležité také je, kudy tato cesta vede. Ocitáme se „krajině gerasenské“, Ježíš s učedníky se přeplavili „na druhou stranu“. Tedy – jsme v oblasti nám na jednu stranu důvěrně známé v tom smyslu, že my v ní žijeme, a na druhou stranu v oblasti, které nerozumíme o nic víc než tehdejší židé krajině, ve které převládalo řecké obyvatelstvo. Tedy pohané, tedy ti jiní a přece stejní.

To je podtrženo hned v okamžiku, kdy Ježíš vystupuje na břeh. Jde mu vstříc člověk posedlý démony. Lidé, kteří byli posedlí démony nebo byly nemocní a Ježíš je uzdravil, chodili s Ježíšem. „...bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí...” (Luk 8:1-2 CEP) Po této informaci na začátku kapitoly se dozvídáme několik jmen, tady se však o tomto člověku nic nedozvídáme. Dokonce jakoby Lukáš vědomě odstraňoval každou možnost, jak mu dát jinou identitu než posedlost. „Vyšel proti němu jakýsi muž z toho města, který byl posedlý démony a už dlouhou dobu nenosil oděv a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech”. (Luk 8:27 CEP)

A hned na úvod se odehrává scéna, která je pro mě nesmírně důležitá. Rozhovor mezi Ježíšem a démony. Lukáš to nepopisuje jako rozhovor s tím posedlým člověkem, ale skutečně s démony. Protože pro Ježíše to není ten člověk, ten skutečný člověk, se kterým tu mluví. Moc se mi to líbí, ale zároveň si s tím nevím rady. Protože Ježíšovi je tady jasné, co to ti démoni jsou a co způsobují. Ono je jasné i obyvatelům města, že je ten člověk divný, bojí se ho, protože je ohrožuje, ale Ježíš je schopný rozpoznat démony.

Je to pro mě zcela zásadní, protože to je něco, co vnímám ve svém okolí, co vnímám u sebe. My se vlastně ani neshodneme na tom, co nás ohrožuje, jen víme, že nás něco ohrožuje. Natož pak, abychom byli schopní oddělit ony démony a lidi kolem nás. To mezi nás staví nepřekonatelnou hradbu. A to nemluvím pouze o „krajině gerasenské“, o té oblasti na druhém břehu, ale i o krajině domácí, o krajině, kterou bychom rádi vnímali jako domov. Mariina teta nám vyprávěla, jak se najednou nemůže bavit s lidmi, se kterými se přátelila přes 60 let. Najednou je až příliš mnoho témat, která je rozdělují, najednou je pro ně tou, „která je infikovaná Bruselem“. To je jen příklad – za zdroj „infikace“ můžeme dosadit nejrůznější subjekty. A já si s tím nevím rady. Evidentně mezi námi působí démoni, je jich mnoho a jsou destruktivní stejně jako u našeho posedlého a my vidíme pouze výsledek a odděluje nás to.

Je z toho cesta ven? Po pravdě, církev, my samotní, nejsme příliš dobrými svědky o tom, že by to šlo. Že by tato cesta ven existovala. A tak tu stojíme společně s obyvateli „krajiny gerasenské“ a moc nás zajímá, jestli je možné ony démony rozpoznat a přemoci.

Ježíš je rozpoznal. Nenechal se jimi ovládnout, ale naopak je donutil říci, jak se jmenují a tím se mu vydat na pospas. Zároveň tu evangelista s vypravěčskou zručností ukazuje, že démoni jsou skutečně destruktivní a sebedestruktivní. Že je to jejich podstata a ovoce jejich jednání nemůže být jiné. A tak navzdory vlastnímu přání sami sebe zahubí a zničí přitom ještě majetek mnohých obyvatel města.

To ale není to podstatné, co nám chce Lukáš vyprávět. Pro něj je ústřední poklidná scéna, kterou uvidí ti, kteří přicházeli, aby se podívali, co se stalo. „Přišli k Ježíšovi a nalezli toho člověka, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a chová se rozumně.” (Luk 8:35 CEP) Viděli, a my vidíme s nimi, skutečnou podobu člověka. Neutíká do krajiny bez života, k hrobům, ale sedí u Ježíšových nohou. Sedí tam, kde je nabídka života. Je oblečený a chová se rozumně. Tak chce evangelista vyjádřit, že se tento člověk stává, může se stát součástí lidského společenství.

To, co se ale nestane, je nadšené přijetí této změny. Ti, kteří uviděli tuto scénu, se vyděsili. To není bázeň před mocí, která je pro nás nadějí, to je strach z toho, co by se tu všechno mohlo stát, co by se tu všechno mohlo změnit. „A všichni obyvatelé gerasenské krajiny prosili Ježíše, aby od nich odešel, poněvadž se jich zmocnila veliká bázeň.” (Luk 8:37 CEP)

Ježíš z Nazareta naplňuje zaslíbení, o kterém mluvil ve své programové řeči v Nazaretě. „Duch Páně nade mnou, protože pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati zkroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti soužené v svobodu. A zvěstovati léto Páně vzácné.“ Boží záměr s člověkem je skutečně osvobození. O tom nemá být pochyb. Druhá věc je, zda tuto skutečnost přijmeme. Zda přijmeme své vlastní osvobození od démonů a budeme o něm svědčit jako o naději pro každého člověka.

Vyléčený muž své osvobození s radostí přijal. A tak jako ony ženy zbavené démonů se i on chtěl připojit k Ježíšovi na Jeho cestě. Ale Ježíš odmítá a přikazuje mu zůstat tam, kde je doma. Ten důvod je nadějí pro všechny – Ježíš odchází a vypadá to, že onen souboj s démony nakonec přece jen prohrál. Protože v „krajině gerasenské“ ho lidé odmítli a raději si ponechali své démony, než aby přijali nabídku života. Pro sebe i pro druhé. Raději chtěli zachovat rozdělení, na které si zvykli. Přesto však nezůstávají, přesto však nezůstáváme, sami. Protože ten, který přijal Ježíšovu moc a její dar života, zůstal s nimi. A takoví lidé zůstávají i s námi.

To zažili ve sboru ve Filipech, kde už jim podklesávala kolena, protože se zdálo, že prostě nemají sílu na to, aby pokračovali ve snaze žít život, který jim dal Ježíš z Nazareta, ten Ukřižovaný a Vzkříšený. Žít život, ve kterém by rozpoznávali a odmítali démony a dokázali tak přijímat druhého člověka. Ale do toho vstupuje apoštol Pavel. A vstupuje velice osobně, dopis do Filip je jeho nejlaskavějším dopisem, který se nám dochoval. A ujišťuje a povzbuzuje. „Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.” (Phi 1:3-6 CEP) Pán Bůh se skutečně přiznal k tomu, co přinesl Ježíš Kristus. Nemusí to vzdávat filipští ani my. Protože to Bůh dovede dobré dílo, které v nás začal, až do dne Ježíše Krista. Doprostřed doby, která nás leká, doprostřed doby, kdy se nám zdá, že se vlády ujali démoni a my je ani nedokážeme rozpoznat, vstupuje Pavel s modlitbou:

„A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.“ (Phi 1:9-11 CEP)

Amen.

Píseň: 636 Z Tvé ruky, Pane můj

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, přicházíme k Tobě v pokoře. Rádi bychom měnili svět k lepšímu, rádi bychom zpřítomňovali Tvé království a přitom musíme vyznat spolu s apoštolem Pavlem: „Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit,“ Voláme k Tobě dnes s důvěrou, že Ty sám vidíš ty, kteří potřebují pomoc a posíláš na pomoc své anděly.

Pane, moc Tě prosíme, proměňuj si nás, abychom se nezříkali této andělské služby pomoci potřebným.

Prosíme, posílej nás za těmi, kdo nemají zastání. Prosíme za ty, kdo jsou šikanovaní – ať už tělesně nebo duševně. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, posílej nás za těmi, jejichž problémy jsou popírány a oni zůstávají sami. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, posílej nás za unavenými a nemocnými. Za těmi, kdo už nemají sílu k životu. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, posílej nás za těmi, kdo jsou oběťmi nenávisti a strachu. Prosíme, zbavuj i nás strachu se jich zastat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo se snaží vytvářet v tomto světě prostor pro rozhovor. Za všechny kdo jsou ochotni se otevřít druhému člověku, kdo jsou otevřeni skutečnému setkání. Prosíme, veď nás k tomu, aby takový prostor kolem sebe dokázali vytvářet jako Tví svědkové. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, v tuto chvíli naše tiché díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. (Rom 8:26-27 CEP)

Požehnání: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. (Iz 41,10)

Píseň: 421 Ach, zůstaň svou milostí