Uhříněves 22.7.2018 Lk 10,38-42 (Pavel Zoubek)

POZDRAV

Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. V neděli - v den vyhrazený - smíme v klidu přemýšlet nad texty písma. Vězme, že to není málo.

INTROIT

Davidův. Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu, pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě, nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.

(Žalm 15)

PÍSEŇ č. 157: Chvaltež Boha, nechť sláva, čest

MODLITBA

Svatý Trojjediný Bože. Jsme vděčni, že nás provádíš tímto nepřehledným světem. Jsme vděčni, že se k tobě můžeme utéct ve chvílích naší slabosti. Jsme vděčni, že se nám v textech písma připomínáš i ve chvílích, kdy se cítíme silní, kdy se nám jakoby vše daří a cítíme se pány světa. Jsme vděčni, že jsi úběžníkem našeho směřování, naší celoživotní pouti. Jsme vděčni, že jsi naším světlem v temnotách, kdy se nám zdá, že žádný směr nikam nevidíme, že je všechno nad naše síly. Vyznáváme: tvá je tato planeta Země a tvé je i stvoření, které se na ní nachází.

Amen.

1. ČTENÍ

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka.“ Odvětili: „Učiň, jak říkáš.“ Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.“ Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ I řekl jeden z nich: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna

(Gn 18, 1-10a)

PÍSEŇ 166: Pán Bůh je přítomen

2. ČTENÍ

Text druhého čtení nalezneme evangeliu podle Lukáše, kapitola 10, verše 38-42.

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

(L 10, 38-42)

KÁZÁNÍ

Když jsem se připravoval na tyto bohoslužby a četl jsem si náš dnešní vstupní text - žalm 15 (Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk …), zdálo se mi, že tento text znám i odjinud. Pak jsem si vzpomněl:

„Když bezhlavost svým okem klidně měříš,

ač tupen sám, že nejsi bezhlavý,

když podezříván pevně v sebe věříš,

však neviníš svých soků z bezpráví,

když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,

jsa obelháván neupadat v lež,

když nenáviděn sám jsi beze zloby,

slov ctnosti nadarmo však nebereš.

Můj tatínek přistupoval k výchově systematicky. Po dosažení 14-ti let mi dal číst báseň, jejíž první sloku jsem vám neuměle recitoval. Ano, je to slavná báseň Rudyarda Kiplinga: Když … ze sbírky Písně mužů. Musím se přiznat, že ta báseň ve mně tenkrát zanechala silný dojem. Když si ji dnes po letech znovu čtu, pořád mě nějak oslovuje … ale cítím, že v ní i jakýsi problém. No - a o tom bych chtěl dnes s vámi společně uvažovat.

Abraham vidí Boží posly. Je to ovšem muž činu, šéf, náčelník. Jeho první reakcí je tedy akce. Je nezbytné hosty zaopatřit, poskytnout jim vodu na opláchnutí, stín, jídlo, pití. Teprve když vše osobně zajistí a zorganizuje a hosti jsou zaopatřeni, teprve potom se zastaví ve své horečné činnosti. Stojí uctivě vedle nich a poslouchá jejich sdělení – neboť to nejsou hosti ledajací – jejich ústy k němu promlouvá Bůh.

Druhý dnešní příběh je vlastně obdobný. Jen je osoba Abrahama jaksi rozdvojena do dvou osob. Marta je „Čin“, Marie je „Naslouchání“. Naslouchání Božímu slovu.

Že k vám na návštěvu Boží posel natož sám Boží Syn nechodí? Odvážím se protestovat. Myslím, že chodí za každým z nás, jen ho většinou nepoznáme. V každém člověku, se kterým se osobně setkáme, k nám může promlouvat Duch Boží. Učme se naslouchat. Je to schopnost, kterou ve světě zahlceném většinou plytkými elektronickými informacemi, pomalu ztrácíme. Bojujme s tím. Vypněme alespoň občas své počítače, tablety, vypněme televizi, odpojme se od sociálních sítí a naslouchejme lidem kolem nás. Nenechme Boží posly procházet bez povšimnutí okolo.

Síla a čin jsou potřebné. Pokud na to máme kapacitu, napřeme své síly. Jak dobře rozumíme Martě. Vždyť je třeba tolik věcí udělat. Ne pro svoje bohatství nebo pohodlí, ne jen pro zabezpečení své rodiny, ale pro přátele, pro sbor, pro kostel, pro církev – tedy vlastně pro Ježíše. Někdo to přece udělat musí. Tak co je na tom špatného? Obecně vzato – určitě nic. Jenomže Marta situaci nepochopila myslím hned ve dvou rovinách. Jednak si neuvědomila, kdy je třeba přerušit jinak jistě úctyhodné pracovní úsilí a naslouchat – protože některé chvíle v životě jsou jedinečné a prostě se nevrátí. A potom – Marta postavila před Ježíše jakoby dvě nezávislé a rovnocenné varianty života: práci a - jak bych to vyjádřil - žitou víru. Ale ono to tak není. Ona i ta práce – i třeba pro dobro druhých - je prostředkem k něčemu podstatnějšímu – a tím je myslím život ve víře. Jen prosím nechtějte, abych ten život ve víře definoval. Neuměl bych to, jen to tak cítím. Prvním krokem k tomu je ale určitě umění zastavit se.

Rekonstrukce kostela, které jste si nemohli při příchodu nepovšimnout, je důležitá. Je třeba, aby bylo zjevné, že nám na místě našeho ritu, našeho setkávání záleží, že je to pro nás přinejmenším stejně významný prostor, jako naše domovy. Abychom našim potomkům a následovníkům nepředávali místo kostela ruinu. Buďme proto vděčni všem, kteří k tomuto úsilí i sebemenším dílem a jakoukoliv formou (finančně, svou prací, modlitbou) přispívají. Je to ale běh na dlouhou trať a je důležité, abychom měli stále na zřeteli, proč to děláme. Vlastní rekonstrukce nás nesmí odvádět od smyslu celé akce. Tím je vzájemné setkávání a naslouchání Božímu slovu, které nalézáme v textech písma i v textech krásných písní.

Slíbil jsem zkraje, že zkusím najít to, co mě v Kiplingově básni dnes vlastně chybí.

Jistě – v dnešních příbězích o Abrahamovi se Sárou i o Marii s Martou nalezneme možná víc žen než mužů. Na ženy Kipling ve své básni nemyslel. Můj tatínek to jako problém viděl a pokusil se napsat báseň o ženských ctnostech – myslím, že velmi špatnou. Ale - vyváženost mužů a žen - to určitě není to hlavní, k čemu máme dnes dojít – i když i to stojí v těchto starodávných textech za pozornost. Tak co tedy?

Kiplingova báseň je oslavou síly – víc než fyzické té vnitřní – nazvěme to třeba vůlí. Podobnou polohu cítím i v patnáctém žalmu. Celý život se trochu potýkám s pocitem, že takto byly od počátku formovány protestantské církve, naši českobratrskou evangelickou nevyjímaje. Ale co když na to nemáme, protože jsme byli stvořeni jinak. Co když na to unaveni životem už nemáme. Někteří jsme prostě slabí. Vůbec teď nemyslím slabost hmotnou, sociální. Myslím třeba na slabost po celoživotním úsilí, na slabost stáří, na slabost Abrahamovu, který po práci pro Boží věc, pro Boží posly už jen stojí ve stínu. Myslím na Marii, která sedí u nohou Ježíše a nevyvíjí žádné horečné úsilí. Nevyvíjí vlastně žádné úsilí, jen se soustředí na Slovo. Myslím na slabost jako takovou, i slabost bez příčiny. Slabost jistě nemá být naším cílem, ale ona tu prostě s námi je. Víra, láska, naděje – ty nejpodstatnější věci v životě nejsou naštěstí postaveny na výkonu. A tak toto zastavení v životním běhu, toto usebrání se, které možná jen vypadá jako slabost – nakonec může dojít naplnění. Abraham se jako stařec dočká syna. A Marie – Marie se dočká ujištění, že to má přece smysl, že zastavení běhu a sezení u nohou Ježíše není ztracený čas, že je to vlastně to nejdůležitější.

Amen.

PÍSEŇ 643: Když soumrak zháší světlo

OHLÁŠKY

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + MODLITBA PÁNĚ

Pane, ty nám určitě rozumíš, i když nejsme pro svou slabost ani schopni přesně zformulovat své přímluvy. Vždyť je ve světě tolik věcí, které potřebují nápravu. Čím začít, na co se soustředit v modlitbě i v práci. Dej nám, prosíme, trochu síly, abychom byli schopni ke zlepšení světa alespoň malinko přispět. Mnoho toho nezmůžeme, na to jsou i ti nejsilnější z nás příliš slabí. Ale i malý kousíček má smysl. Věříme, že nám posíláš své posly ku pomoci, věříme, že i my můžeme být Božími posly jiným lidem. Prosíme, nedej nám na to zapomínat. Jsme jistě slabí, ale s Tvou pomocí můžeme být ku prospěchu těm, kteří se zdají ještě slabší.

V tiché modlitbě nyní prosme za ty, kteří Tvou ochranu potřebují nejvíce.

(::::::::::::::)

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

Vyslechněme si POSLÁNÍ

Ježíš řekl: Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mě a já v něm, ten nese ovoce mnohé; neboť beze mne nemůžete nic učiniti.

(J 15,5)

Vyprosme si společně POŽEHNÁNÍ

Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním

(Iz 46, 4)

PÍSEŇ č. 544: Pomoc naše budiž z tebe

_________________________________________________________________

Uhříněves a Říčany 22.07.2018