Uhříněves 9.9.2018 Sk 1,12-17.20-26 dětské (Jiří Ort)

Uhříněves 9.9.2018

Pozdrav: Milé děti, milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny na společných bohoslužbách při kterých smíme naslouchat svědectví o Boží naději pro člověka i celé stvoření a děkovat za ně.

Introit: Hospodine, nakloň ucho, odpověz mi. Spas, můj Bože, svého služebníka, který v Tebe doufá. Ž 86,1a.2b

Píseň: 118 sl.1-6 Ó chvalte laskavého Pána

Modlitba: Pane Bože, děkujeme za možnost přiházet do společenství Tvého lidu. Děkujeme za to, že se tu smíme před Tebou ztišit, že smíme naslouchat biblickému svědectví, že Tě smíme chválit a předkládat Ti své prosby.

Děkujeme, že tu smíme být takoví, jací jsme a že nás ujišťuješ, že právě za takovými ty přicházíš. Že přicházíš za lidmi chybujícími, že právě takovým přinesl naději Ježíš z Nazareta, ten ukřižovaný a vzkříšený. Děkujeme, že tato naděje platí i pro nás a naše blízké. Že i pro nás a naše blízké je tento Ježíš Pánem a Zachráncem.

Děkujeme, že přes všechnu zlobu a selhání smíme věřit, že Ježíš přišel s nadějí nového života pro všechny lidi. Prosíme, dávej nám odvahu, trpělivost a především svou lásku, abychom o tom nikdy nepřestali ujišťovat lidi okolo nás.

Amen.

Čtení: Mk 4,1-8

Píseň: S45 Díky

Text: Sk 1,12-17.20-26

Haleluja. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Haleluja. Ž 19,2

Začneme pohádkou, která je tak trochu smutná. Pohádkou o šťastném princi, který žil kdysi dávno a byl bohatý, mocný a krásný. Když zemřel, postavili mu sochu – celou pokrytou plíšky ze zlata, v rukojeti meče se blýskal rudý rubín a místo očí měla socha zářivé safíry. Radní města byli pyšní, jakou krásnou sochou se mohou chlubit, lidé chodili kolem Šťastného prince a při pohledu na něj se těšili, že tu je alespoň někdo šťastný.

Jednou k soše přiletěla Vlaštovka. Zdržela se za ostatními, kteří už dávno odletěli na zimu do Egypta. Už si tam hřáli křídla u řeky Nilu a naše Vlaštovka spěchala za nimi. Usedla pod sochu, ale najednou zjistila, že socha pláče. Šťastný princ plakal, protože jako socha se srdcem z olova, socha která stála uprostřed lidí, najednou viděl mnoho smutku a trápení, které si za svého života Šťastný princ nepřipouštěl.

A tak se Vlaštovka stala poslem Šťastného prince. S rudým rubínem v zobáčku letěla k chudé švadleně, jejíž syn ležel v horečkách a jeho matka neměla peníze na léky. S jedním ze zářivých safírů letěla za talentovaným studentem, který neměl na živobytí. S druhým letěla za holčičkou, která spadly do kaluže sirky, které měla prodat a bála se jít bez peněz domů. Znovu a znovu se Vlaštovka vracela k Šťastnému princi s tím, že už musí letět do Egypta, protože přichází zima. Znovu a znovu ji Šťastný princ přemluvil, aby pomohla lidem, kteří měli trápení.

A když už princ neviděl, stala se Vlaštovka jeho očima. Létala po městě a přinášela zprávy o těch, kteří potřebují pomoct. A Šťastný princ ji dával nové a nové plíšky zlata ze svého kabátu. A tak se stalo, že přišla zima a Vlaštovka neodletěla a zemřela Šťastnému princi u nohou.

Přišli lidé a Vlaštovku vyhodili na smetiště. Přišli lidé a viděli, že Šťastný princ už není zářivou sochou, kterou býval. „Na co nám tu je“, řekli si, „když už není krásný.“ Sochu rozbili a olověné srdce vyhodili na smetiště k Vlaštovce.

Mám tuhle pohádku rád, krásně ji napsal pan Oscar Wilde. Ale je mi z ní vždycky znova smutno.

Píseň: S401 Zůstaň s námi

Proč to tak je? Proč lidé nedokáží rozpoznat, co má skutečně cenu? Proč se až příliš často stává, že na smetišti končí právě to nejcennější? Proč to tak je, Lukáši?

I učedníci z toho byli nešťastní. Zažili moc hezkých věcí s Ježíšem z Nazareta. Ježíš pomáhal lidem, povzbuzoval je, uzdravoval. Učedníci z toho byli nadšení. Povídali jsme si o tom v pátek. A Hynek řekl, jak to všechno skončilo. A děti Vybíralovi si o tom doma četli. Ježíše zabili. Cožpak o to, ale víte, jak vojáci vůbec přišli na to, kdy bude Ježíš sám, aby ho mohli zatknout. A víte, kdo jim to prozradil. Jeden z učedníků.

Víte, děti, kolik bylo učedníků? 12. A to nebylo jen tak nějaké číslo – vždyť 12 bylo kmenů Izraele. Božího lidu. A tady najednou jeden chyběl, učedníků bylo 11. Znamená to, že to všechno byl omyl? Že Ježíše z Nazareta neposlal Pán Bůh? To jsou moc těžké otázky.

Ale to nebylo všechno – nechyběl jim pouze jejich mistr, chyběl jim i Jidáš, jejich kamarád, se kterým toho tolik zažili. A najednou je všechno pryč. Máte ve škole nebo ve školce kamarády? Těšili jste se na ně? Co spolu podnikáte, vídáte se i mimo školu?

To je krásné. Ono přátelství je krásná věc. Povzbuzuje nás, rozsvěcí den, když je nám smutno. Ale ne všechna přátelství vydrží. Možná to už víte, my dospělí bychom vám mohli vyprávět, jak to bolí, když si s někým, kdo nám byl blízký, nemáme co říct, když najednou nejdeme spolu, ale proti sobě. Je nám z toho smutno, trápí nás to a hledáme, kudy jít dál. Jakoby všechny cesty byly zavřené.

Tak jsou na tom učedníci na začátku knihy Skutků. Jak jsme si o tom povídali v pátek. Co udělali učedníci?

Píseň: S233 Odpusť

Je mi smutno. Z toho, že skončila na smetišti Vlaštovka i srdce Šťastného prince. Z toho, že když spolu lidé nesouhlasí, hned se musí hádat a nedokáží si odpustit. Že se tlučou po hlavě Boží vůlí, zabíjí se a zavírají do vězení. Z toho, že je ta Boží cesta lásky a odpuštění nějak čím dál tím víc zarostlá. A my po ní neumíme chodit tak, aby bylo zřejmé, jak pěkná je to cesta. Neumíme o ní ani vyprávět. Co bylo potřeba udělat, aby ten dům, který jste, děti, včera postavily, byl k životu? Pustit do něj světlo.

Bylo mi smutno tento týden. Jakoby kolem mě byla zavřená všechna okna i dveře. A dostal se mi do ruky text o rozsévači. Ježíšovo podobenství, které každý z nás tak dobře zná. Ale – jak jsem si znovu uvědomil - na které tak snadno zapomínám. Dostalo se mi do ruky podobenství o rozsévači. A tak si je připomeneme.

Obrázek: Podívejte, jak to vypadá. Když by tam člověk šel a rozhazoval zrno, vždyť to skoro ani nemá smysl. Jen si to poslechněte:

Vyšel rozsévač rozsévat a to co slyšíme, je vlastně samý problém – jen si to připomeňme: „padlo některé zrno podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiné padlo na skalnatou půdu, kde nemělo dost země, a hned vzešlo, protože nebylo hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo. Jiné zase padlo do trní; trní vzrostlo, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu.“

Už se to ani nechce dál poslouchat – vždyť toto my známe – víme, že se věci nedaří. Vždyť jsme si o tom povídali… . Ale Ježíš pokračuje dál: „A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek i třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“ Ježíš otevřel okna, otevřel dveře a světlo proudilo dovnitř temného domu.

Jsou zvláštní Boží cesty. Plné naděje tam, kde my už ji nevidíme. Plné světla tam, kde my už vidíme jenom tmu. Naděje pro lidskou touhu být druhému člověku pomocí.

A tak učedníci udělali to nejlepší, co mohli – sešli se, aby k Pánu Bohu volali, aby ho prosili, aby i jim ukázal, jak dál. Aby otevřel a stále otevíral okna a dveře jejich domů. A on otevře. Ujistil je, že nejsou na konci cest, ale na začátku cesty. Že ani lidské chyby, ani lidská zloba člověku neznemožní po té cestě vykročit. A tak učedníci mohli hledat nového učedníka, aby jich bylo znovu 12. Pán Bůh jim potvrdil, že se k jejich rozhodnutí přiznává, že je vidí jako svůj lid.

I pan Oscar Wilde znal podobenství o rozsévači. Jakoby ho měl před sebou, když psal konec příběhu o Vlaštovce a Šťastném princi.

„ - Přineste mi dvě nejvzácnější věci z města, poručil Bůh andělům a oni mu přinesli olověné srdce a mrtvého ptáka.

- Správně jste volili, pravil Bůh, protože tenhle ptáček bude navždy zpívat v zahradě mého Ráje a ve zlatém městě mne bude chválit srdce Šťastného prince.“

Amen.

Píseň: S184 Mír na zemi daruj nám

Ohlášky:

Přímluvná modlitba:

Pane Bože, chceme moc poděkovat, že jsme směli slyšet o naději, se kterou smíme žít. Chceme Tě moc poprosit, abys nás učil tuto naději předávat těm, kdo ji potřebují nalézt ve svých životech.

Moc prosíme, abys nás učil, jak být pomocí těm, kteří jsou opuštění. Za to Tě, Pane, prosíme.

Moc prosíme, abys nás učil naslouchat těm, kdo jsou nešťastní a potřebují si o tom s někým popovídat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Moc prosíme, abys nás učil povzbuzovat ty, kteří mají pocit, že nejsou dost dobří. Za to Tě, Pane, prosíme.

Moc prosíme, abys nás učil být oporou a povzbuzením pro naše děti, kterým začal školní rok. Za to Tě, Pane, prosíme.

Moc prosíme, abys nás učil vzájemně si naslouchat. Prosíme, uč nás to doma, ve sboru, ve škole i v práci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Moc prosíme, uč nás chápat ty, kteří jsou jiní než my. Uč nás být lidmi, jakými nás chceš mít. Za to Tě, Pane, prosíme.

V tichosti či Ti nyní odevzdáváme vše, co máme na srdci.

Pane, prosíme, vyslyš nás, když k Tobě voláme spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester a žijte v naději Božího navštívení.

Požehnání: Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem. Pán se všemi vámi. Amen. 2Te 3,16

Píseň: 355 Kristus má v rukou celý svět