Říčany 14.10.2018 Mt 25,1-13 (Jiří Ort)

Říčany 14.10.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na bohoslužbách, kde jsme všichni hosty našeho Pána a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Introit: Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mých bude znít vždy jeho chvála. Ž 34,5

Píseň: 613 Oči všech se upírají

Modlitba: Pane Bože, často k Tobě voláme a máme pocit, že Ty místo odpovědi mlčíš. Často se nám zdá, že jdeme v temnotě a marně čekáme na Tvé světlo. Zdá se nám, že jsme sami. A ptáme se, jestli jsi opravdu živý Bůh.

Děkujeme, že Ty nám to připomínáš. Děkujeme, že vstupuješ do našeho hledání a pochybností, že vstupuješ do našich útěků a vracíš nás zpět do naší reality s jistotou, že Ty v ní jsi s námi. Děkujeme, že si i dnes smíme připomínat Tvé jednání s člověkem. S člověkem slabým, váhajícím, chybujícím. Děkujeme, že si i dnes smíme připomínat příběhy Tvého lidu a především Tvé jednání v Ježíši z Nazareta, našem Pánu a Spasiteli.

Připomínat naději, které se otevírá pro nás, pro naše děti i pro celý tento rozbolavělý svět. Amen.

Čtení: 1S 13,1-14

Píseň: 417

Text: Mt 25,1-13

Haleluja. klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost. Haleluja. Ž 138,2

Slyšeli jsme dva příběhy - starozákonní a novozákonní. A je zřetelné, co je spojuje - čekání. Trpělivé čekání. A také „nedodržení termínu“. A ne jen tak ledajakého termínu – v obou případech jde o hodně a vlastně o totéž. O zaslíbenou zemi – nebo v Matoušově podání – o království nebeské, které je v Ježíšově podání klasicky symbolizováno svatební hostinou.

Právě to máme s postavami obou příběhů společné i my. I my toužíme po životním prostoru, kde by bylo bezpečno i pro ty, kdo jsou slabí a bezmocní, kde by staří lidé nebyli odstrkováni mimo život společnosti, kde bychom se nemuseli bát, co přinesou zprávy nového dne, kde bychom se mohli těšit na budoucnost a důvěřovat, že v ní mají rozhodující platnost pravidla, která ustanovil Hospodin, náš Bůh. Pravidla, o kterých přinesl svědectví Ježíš z Nazareta.

Vždy jsem měl vřelé sympatie ke králi Saulovi, vždy mi ho bylo líto. Usiloval o dobré věci, ale vždy se mu to nějak zvrtlo. Stačí si vzpomenout na dnešní první čtení – Saul i jeho syn Jonatan se snaží odmítat ty hodnoty, které do Boží, zaslíbené země nepatří. Jonatan porazil pelištejské výsostné znamení a Saul to dal rozhlásit. Aby všichni věděli, že toto nebyly hodnoty, podle kterých se máme řídit, o které bychom se mohli opírat. To nejde říkat tak nějak stranou, to je nutné viditelně a hlasitě dosvědčovat, jinak lidé zůstanou i nadále ve zmatku hodnot.

Ale – to byl jen první krok. Teď si to musí Saul i ostatní obhájit. Vlastně až teď má přijít ono rozhodující svědectví. A ono to nebylo nijak jednoduché. „Pelištejci se shromáždili, aby bojovali s Izraelem. Měli třicet tisíc vozů, šest tisíc jezdců a lidu takové množství jako písku na mořském břehu. Přitáhli a utábořili se v Mikmásu na východ od Bét-ávenu. Izraelští muži viděli, že se dostali do tísně a že lid je sklíčen. Lid se ukrýval v jeskyních, rozsedlinách, skalních stržích, slujích a jamách.“

Ona ta moc, se kterou bojoval Saul v zaslíbené zemi, nebyla pouhou atrapou, pouhou iluzí. Byla a je velice reálná. Když apoštol Pavel mluví o smrti, životě, andělech, mocnostech, přítomnosti, budoucnosti, moci, výšinách a hlubinách, které mají ambice odloučit nás od Boží lásky, není to pro něj pouhé řečnické cvičení.

A v takové situaci čeká Saul na Samuele, který slíbil přijít do určeného času. Najednou si uvědomujeme, že ani pro těch 10 družiček nebylo čekání na ženicha a jeho průvod jen tak. Moéc dobře si uvědomujeme, jak obtížné je takové čekání na zjevení Božího jednání i v našem životě. Že jsou chvíle, kdy nás trápí a zlobí pocit opuštěnosti, který znali žalmisté a krásně jej vyslovil v knize „Šumař na střeše“ mlékař Tovje.

„Je mi hořko a trpko – a tak si ulevuji a mluvím, rozprávím s Pánem Bohem o tom, jak to se mnou myslí. On je milostivý Bůh, slituje se nade mnou, rozzlobí se na mne – aby mě za ta slova netrestal – ale vede přece jen přísné účty a stěžovat si můžeš leda na nádraží! Jenže to tak asi má být. On je nahoře a vysoko a my jen na zemi a hluboko – a tak musíme říkat, že On je spravedlivý a Jeho soud spravedlivý, protože kdybychom se na to chtěli dívat z jiné strany... .“

A tak čekáme. A proto nás tak zajímá, jakže se chovaly ty moudré družičky. Protože bychom se neradi ocitli v roli těch nemoudrých. Jednu věc mají všechny společnou – všechny usnuly. V tom si Ježíš ve svém podobenství nedělá iluze. Všechny usnuly, ale 5 jich mělo dostatečnou zásobu oleje a 5 ne. Kdyby ženich přišel v čase, který všechny očekávaly, bylo by všechno v pořádku. Kdyby Samuel přišel v čase, který očekával Saul, bylo by všechno v pořádku. A kdyby šly věci tak, jak očekáváme, neměli bychom problém a všechno bychom zvládali. Ale ono to tak není a proto nás dnešní texty tak zajímají.

Družičky usnuly. Jenže 5 z nich mělo dostatečnou zásobu oleje do lamp. V podobenství není řečeno, co to ten olej vlastně ne. Nemáme tu k dispozici Ježíšův výklad jako v podobenství o rozsévači. A tak se musíme spokojit s tím, že těch 5 moudrých družiček nevsadilo všechno na vlastní určování událostí. Že přece jen nechaly otevřené dveře pro Boží jednání ve svých životech. Že se nezachovaly jako Saul – všimněme si, že celý ten starozákonní příběh popisuje Saulovu akci, jakkoliv dobře míněnou. Saul má všechno ve své režii a o Pánu Bohu nikde ani slovo. Na Boží režii, na Boží vůli upozorní až Samuel.

To nám chtějí říct naše dva příběhy – nejsme to my, kdo určuje ČAS. Nejsme to my, kdo máme vše ve své ruce. Naopak my smíme s vděčností vyznávat, že to v Boží ruce jsou životy naše i život celého stvoření.

„Nejsem to kus hlupáka!“, volá Tovje, „Proč křičím? Proč dělám kravál? Jak to, že já, nepatrný červíček, který se tu plazí po zemi a kterého by mohl nejmenší větříček, kdyby Pán Bůh dopustil, rozmetat v prach dřív, než okem mrkneš, se tu bouřím se svým hloupým rozumem a chci mu radit, jak by měl řídit svůj svět?“

Strhující výpověď odevzdání svého života do Božích rukou. To je moudrost a očekávání v důvěře těch 5 moudrých družiček. A přece to není poslední slovo Ježíšova podobenství. My potřebujeme odpovědět i na dvě otázky, které nás zarazily při jeho čtení. Proč těch 5 moudrých odeslalo 5 pošetilých ke kupcům, místo aby pomohly sami? Proč to tvrdé ženichovo odmítnutí, když 5 pošetilých přišlo pozdě, ale přece na svatební hostinu?

Máme tu před sebou zřetelné upozornění – na hostinu lze přijít pouze v průvodu se ženichem. Najednou nám právě tento závěr otevírá celé podobenství trochu jinak. Mohli bychom říci, že ty moudré družičky nepochopily, proč směly vejít na hostinu. Nabyly dojmu, že si tu hostinu musíme zasloužit správným svícením. Však k této představě měli a mají nebezpečně nakročeno i dědicové reformace. I my.

Ale to, co je finálem dnešních příběhů, je ujištění, že ne naše svícení, ale Ježíš z Nazareta, náš Spasitel, nám otevírá dveře života. Jeho nemáme minout – protože On je budoucností naší i tohoto světa. V důvěře, ve víře, v Ježíše jako Krista vyznává apoštol Pavel:

„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Amen.

Píseň: 236

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, uprostřed radosti a vděčnosti Tě prosíme, abys nás nenechal zapomínat na ty, kteří jsou plní úzkosti, nejistoty z budoucnosti, kteří jsou bez naděje.

Dnes, uprostřed radosti z malé Valentinky, uprostřed radosti z narození Apolenky Švejnohové, Ti chceme svěřit rodiče, kteří nemohou mít děti. Prosíme povzbuzuj je, potěšuj a ukazuj jim svoji cestu k naplnění života.

Děkujeme za všechny, kdo se starají o děti bez rodičů. Kdo se starají o ty, kteří ztratili budoucnost. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za lidi na okraji této společnosti. Za lidi staré, opuštěné, bez domova. Za všechny, kdo vzdali možnost, že by měli budoucnost. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za naši společnost, za občany této země. Prosíme za církev, abychom uměli otevírat naději, výhled pro ty, které naše společnost odmítá. Za to Tě, Pane, prosíme.

Dnes prosíme za nově zvolená zastupitelstva, za všechny nově zvolené senátorky a senátory. Prosíme, uč nás ochotě k vděčnosti i ke konstruktivní kritice. Za to Tě, Pane, prosíme.

Chceme Tě dnes poprosit za pozůstalé obětí přírodní katastrofy v Indonésii. Prosíme za ty, jejichž blízcí nebyli nalezeni a oni se tak s nimi nemohou rozloučit. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě v tichosti své osobní prosby i díky.

Pane, spolu s celou Tvou církví, spolu s celým Tvým stvořením, se všemi, kdo touží po životě, k Tobě voláme jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

1K 10,13

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 487