Uhříněves 28.10.2018 Dt 10,12-22 Ekumenická bohoslužba (Jiří Ort)

Ekumenická bohoslužba

Dt 10,12-22

Ž 80

Lk 4,16-21

Ř 13,8-12

V onom textu z knihy Deuteronomium, který jsme slyšeli ve SZ čtení, nasloucháme Mojžíšově řeči před vstupem Božího lidu do zaslíbené země. Hodně se mě tento obraz objevuje před očima právě v těchto dnech, kdy se ohlížíme a vyjadřujeme vděčnost mnohým lidem, kteří se zasloužili o vytvoření Československé republiky před 100 lety. Hodně se mi ten obraz objevuje před očima, protože právě v knize Deuteronomium je krásně skloubené ohlížení i výhled dopředu. Výhled k životu v zaslíbené zemi.

Vyvedení z otroctví v Egyptě do zaslíbené země je ústředním starozákonním motivem. Ono vyvedení samotné je vděčně připomínáno, je zdrojem povzbuzení a naděje. Život v zaslíbené zemi je vnímám jako veliký dar. Nikoliv jako samozřejmost. Není samozřejmé, že se lidé budou mít v tomto darovaném dobře. „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“ Podmínkou života v Zaslíbené zemi je poslušnost a služba Hospodinu. Dobře – ale co to znamená? Co prakticky znamená tato služba? Vždyť ve jménu Hospodina bylo a je až příliš často nadřazováno dogma nad nouzí člověka. Co tedy znamená sloužit Hospodinu?

Kniha Deuteronomium vyhmátla geniálně tento problém a řeší ho tím, že jasně pojmenovává Boží podstatu. „Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek, ale zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat.“ Poslouchat Hospodina tedy neznamená dodržování náboženských řádů, ale velice prostá věc: „Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.“

Tak. Jednoduché a jasné. Ale – ono se to nedařilo. Celou zvěstí Božího lidu se ve Starém zákoně táhne jako červená nit selhání právě v této podobě služby. Všechno ostatní fungovalo, ale tady docházelo k opakovanému selhávání. Využití moci ve svůj prospěch na úkor těch slabých. Lítají v tom úplně všichni – dobrý král David, který je prototypem poslušného Božího služebníka i špatný král Achab, který zřetelně vsadil na logiku moci. Proroci si mohou plíce vymluvit, ale je to marné. Tak nemá vypadat život v zaslíbené zemi. Výsledek je jasný – budete ji muset opustit. Nešťastné, tragické. Protože my víme, že ani nám se nedaří naplňovat onu lidskost, ke které Hospodin vyzývá. I my máme radost, že žijeme v prostoru, se kterým se můžeme identifikovat, slavíme to – ale zároveň jsme plni úzkosti, protože víme, že selháváme v onom nejzákladnějším poslání, které jsme dostali – být jeden druhému člověkem. „Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.“

Hodně jsem váhal, jestli toto téma otevřít v tak krásnou chvíli, ale ona paralela radosti z toho, že jsme ve „své“ zaslíbené zemi a příběhem Božího lidu je příliš zřetelná. Jsou až příliš zřetelné paralely uzavírání sluchu před hlasem potřebných. A nám je z toho uprostřed vší té slávy smutno. Protože krásné vzpomínky tak trochu blednou tváří v tvář naší neschopnosti naplnit prostor, který nám byl svěřen, lidskostí.

Ale biblické svědectví nekončí povzdechem. Nekončí smutným konstatováním, že lidské sobectví a slabost prostě zničí každý pokus o něco krásného. Nezůstává u ohlédnutí za krásnou možností, kterou byl návrat do zaslíbené země. Nezavírá výhled. Krásně to vyjádřil apoštol Pavel ve svém listu do Říma: „Noc pokročila, den se přiblížil.“ Nejsou tu pouze vzpomínky. Je tu budoucnost.

A tato budoucnost je zřetelně vyjádřena ve zvěsti Ježíše z Nazareta. Ten oddíl, který jsme dnes slyšeli, je u evangelisty Lukáše zasazen jako Ježíšova programová řeč. „Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: 'Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.'“ Je zřetelné, že Boží záměr s člověkem, Boží důraz v dějinách, se nezměnil. Pán Bůh to nevzdal, nevyhodnotil svůj projekt se svým stvořením jako marný. Podtrhuje to tím, že posílá v Ježíši z Nazareta ujištění všem těm, kteří mají pocit, že jsou naprostými outsidery, na kterých nikomu nezáleží, že v Božích plánech mají své výrazné místo, že v Božích plánech má jejich život budoucnost. Celé toto ujištění je podtrženo až neskutečnými slovy: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

Bylo by hezké v tuto chvíli skončit. Bylo by hezké skončit ujištěním, které zaznívá na mnoha místech Lukášova evangelia. „Dnes přišlo spasení do tohoto domu.“ Ale kdybychom to udělali, přidali bychom pouze další krásný příběh k těm mnoha krásným příběhům, které si v těchto dnech připomínáme. Protože bychom zamlčeli jednu zásadní událost – Ježíš z Nazareta byl ukřižován. Ona pomoc člověku se proti nejrůznějším dogmatům neprosadila. Zemřela na kříži. Jakoby se znovu opakovala situace se zaslíbenou zemí. Byli jsme v ní – ale odmítli jsme její hodnoty a výsledkem jsou pouhé nostalgické vzpomínky. Řečeno s pohledem upřeným na 1. republiku – odmítli jsme Masarykův ideál humanitní a s obdivem vzhlížíme k ideálu úspěchu práce a řádu Tomáše Bati.

Ale biblické svědectví nekončí na kříži. Nekončí marností. Ono skutečně otevírá výhled naděje. Protože někteří tvrdili a tvrdí, že Ježíš z Nazareta byl vzkříšen. Že se Pán Bůh přiznal k jeho zvěsti jako ke svému záměru s člověkem a pro člověka. A proto má smysl slavit. Proto má smysl děkovat. Proto má smysl se těšit z prostoru, ve kterém žijeme. Navzdory tomu, že si často nerozumíme, že se neshodneme. Protože jsme směli přijmout zásadní svědectví pro ty, kteří jsou odmítáni i pro nás, kteří jsme náchylní k tvrzení, že není možné vytvářet prostor, který by byl otevřený člověku ve vší jeho různosti. Kde bychom dříve naslouchali než soudili, kde bychom ujišťovali druhé i sebe, že život každého má hodnotu. Má smysl se o to snažit, protože za každým z nás Pán Bůh poslal a posílá Ježíše z Nazareta se svým evangeliem lidskosti. „Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ Amen.