Uhříněves 30.12.2018 Ga 4,1-7 (Jiří Ort)

Uhříněves 30.12.2018

Pozdrav: Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, vítám vás na našich společných bohoslužbách v poslední neděli kalendářního roku a zdravím vás apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Amen.

Introit: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.

Ž 8,2.4-6

Píseň: 609 Kdo je mocný jak Ty, Hospodine

Modlitba: Pane Bože, přicházíme za Tebou jako Tvoje děti. Přicházíme poděkovat a odevzdat všechno, co jsme v minulém roce prožili. Každý toho máme mnoho na srdci. Ale především přicházíme děkovat, že máme za kým a kam přicházet, že smíme vědět, kde je náš domov. Děkujeme, že Tě smíme nazývat naším Otcem, děkujeme, že nás tento vztah přivádí za Tebou do společenství s těmi, které sis povolal a kteří tak smějí tvořit Tvoji církev.

Děkujeme, že se smíme v tomto společenství učit rozpoznávat nový prostor pro život – nejen pro nás, ale pro celé stvoření. Prostor, který se nám otevřel ve smrti a vzkříšení Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista. Vyznáváme, že v tomto prostoru neumíme žít, že z něj utíkáme nebo jej zanášíme nepořádkem svých představ i představ tohoto světa. Ty to vidíš, vidíš i naši slabost, když nás voláš k nápravě. A místo odmítnutí za námi přicházíš, nabízíš nám u svého stolu posilu, novou důvěru, novou naději. Abychom rozpoznali, že Ty sám nás bereš za ruku a vedeš domů a učíš nás tu žít.

Za to všechno Ti chceme dnes zvlášť poděkovat. A poprosit za celou Tvoji církev, aby dnes i v celém příštím roce byla svým bližním svědkem o Tvém soudu, který je tak nepochopitelně naplněn Tvoji milostí. Amen.

Čtení: Dt 4,25-40

Píseň: 500

Text: Ga 4,1-7

Haleluja. Z mých úst zazní chvála Hospodinu, jeho přesvatému jménu bude dobrořečit všechno tvorstvo navěky a navždy. Haleluja. Ž 145,21

Jsme na konci kalendářního roku. Jakkoliv ten církevní rok začal adventem, nemůžeme a ani se nechceme vyvázat z přání, která si navzájem do následujícího roku přejeme. A právě při těchto přáních si uvědomujeme, co je naším snem, co je snem lidí okolo nás. Mohli bychom říci – království Boží. Ale tak trochu pokřivené, takové podle našich představ – království Boží bez bolesti, bez problémů, bez krizí, naplněné naší jistotou, naším zajištěním, které by nic a nikdo nedokázal narušit. Lidský sen, lidské přání.

A dnes tu máme před sebou dva texty, které do těchto našich snů mají hodně co říci. Mají hodně co říci do lidské budoucnosti. Mojžíš promlouvá k Božímu lidu před vstupem do zaslíbené země a první, co od něj slyšíme, je: „Až v té zemi zestárnete“. Až si zvyknete, až přestanete vnímat zázrak pobytu v ní a začnete vyhlížet něco lepšího – pak se začne váš život rozkližovat. Protože si ho začnete zajišťovat různými modlami. Různými berličkami. Jejich shromažďováním, hromaděním, vlastněním. Ale toto není smyslem života v Boží zemi. To slyší Boží lid ještě před tím, než do ní vejde. Ve vlastnění není budoucnost lidské, naší existence.

Je to tvrdé slovo, protože následkem takového jednání je ztráta života v Boží zemi, ztráta té lidské budoucnosti, o které sníme. Rozptýlení mezi národy, rozptýlení, smíchání s hodnotami, které se do skutečného života míchat nemají. A nám je úzko. Co je vlastně to tesání model, které toto vše způsobí? Dokážeme na tuto základní otázku odpovědět? Je to o to těžší, když do našeho starozákonního textu pustíme apoštola Pavla s jeho kritikou vztahu Božího lidu k Zákonu. Tedy k tomu ústřednímu v židovské zbožnosti. Zákon byl neoddělitelnou součástí smlouvy s Hospodinem, Zákon nabízel cestu, jak zůstat v této smlouvě, jak nevypadnout ze života. A přece – nebo spíš právě proto – se může stát vztah k Zákonu kamenem úrazu. Jakkoliv židovský pohled na Zákon není legalistický, není záslužnický, může se takovým stát. A nám běhá mráz po zádech, protože tento problém známe i my jako křesťané. A dobře ho známe. Ze zvěsti o svobodném, osvobozeném životě k radosti a otevřenosti k druhému člověku se stává štít. Moralistní a často xenofobní ideologie hlásající cosi o pravé identitě a určující, kdo do této identity smí patřit a kdo ne, kdo je dobrý a kdo ne. Místo snahy o porozumění a pomoci ukazování prstem. Pročítáme příběh Ježíše z Nazareta a nevěříme svým očím, jak je možné z důrazů zvěsti a jednání tohoto Ježíše, který bořil hradby mezi lidmi a zastával se právě těch odlišných, jak jsme z této zvěsti mohli udělat něco, co ubližuje lidem. Ideologii vlastnění.

„Budeš plodit syny a vnuky a dožijete se v té zemi stáří; zvrhnete-li se však a uděláte si tesanou sochu, zpodobení čehokoli, a dopustíte se toho, co je zlé v očích Hospodina, tvého Boha, co ho uráží, beru si dnes proti vám za svědky nebe i zemi, že v zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili, rychle a nadobro vyhynete. Nebudete v ní dlouho živi, ale budete vyhlazeni.“

Skutečně není jedno, co provádíme s Boží zvěstí a jak se k sobě chováme. O co se ale opřít, když nerozeznáme ani evangelium od tesání model? Máme jako Boží lid budoucnost? Neztratili jsme ji v době, když zažíváme ono „rozptýlení mezi kdejaký lid“? Neztratili jsme ji v tom promíchání hodnot, v tom zmatku normy vlastnění, která se nám plete do vděčnosti Pánu Bohu za život? V osobních vztazích, které pak prorůstají vztahy společenské, odráží se v politice. Zmatení hodnot, které nechává člověka zmítat se bez ukotvení v bouřích nejrůznějších krizí. „Tam budete sloužit bohům zhotoveným lidskýma rukama.“ Všemu tomu, co nepřesahuje lidský život a nemůže mu nabídnout výhled, přesah, odvahu, naději – navzdory situaci, ve které se ocitáme. „Poslužte si – tady je máte ty své modly.“ Je to od deutoronomisty až poněkud ironické.

Ale to není konec. Řešení není podle toho našeho scénaře. Změna nepřichází zvenku. Nezmění se mávnutím ruky společnost, tento svět. Byli činěny pokusy, aby se změnil zvenku. Vnějším zásahem bez ochoty proměnit na prvním místě člověka, sám sebe. A tyto pokusy byly tragické. Stejně tak je iluzí si myslet, že se dá napravit lidský vztah zásahem zvenku – ta touha najít cestu tím, že podrobíme kritice všechno kolem a vzneseme nárok, aby se to změnilo. Nakoupíme všechno možné, změníme lidi kolem sebe, změníme partnera, změníme učitele svých dětí, vyměníme členy sboru, vyměníme faráře, spoluobčany, politiky – a pak bude všechno dobré. Vždyť to oni přece nesou vinu na naší situaci. Ne. Deuteronomista nabízí něco jiného - „odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha“. Ano, je možná změna, nemáme to vzdávat, není pravda, že veškerý pokus o spravedlivější společnost je iluzí a chybou. Není pravda, že by nešel zachránit lidský vztah. Ale na začátku je naše hledání Hospodina. Nemusíme se tedy bát, že by „rozptýlení mezi národy“ byl konec. Že by nebyla cesta ven z toho zmatku hodnot. To není pravda. Boží moc není vázána na určité místo, není vázána na určitý typ společnosti, není vázána na církev – natož pak na určitý typ církve. To, že se Boží lid ocitne uprostřed zmatků, to, že my žijeme uprostřed zmatků, to neznamená konec.

I odtud, a právě odtud, máme hledat Hospodina. Ano, je to jiné, než bychom si představovali ve svých přáních o životě v novém roce – a přece právě tady je naše místo, kde se máme ptát po Hospodinu, kde se nám může otevřít budoucnost. Kde se nám může otevřít pohled a srdce pro Boží zázraky. „Zdali jsme kdy viděli nebo slyšeli o něčem takovém?“ To už deutoronomista vidí svůj lid zpět v Boží zemi a i nám tak dává naději.

Nemusíme se bát. Nemusíme pochybovat, že by tato cesta do Boží země nebyla možná, že by nás Pán Bůh nevyslyšel, když k němu voláme, že by nás On sám nehledal. Vždyť právě to jsme si připomněli o vánočních svátcích a o tom nás ujišťuje i apoštol Pavel. Ano, potřebujeme jistotu, potřebujeme ukotvení. Potřebujeme vědět, že se mohu opřít, důvěřovat člověku vedle sebe. Potřebuji vědět, že můj život má budoucnost, smysl, který mě přesahuje. Bez toho skutečně nemůžeme žít a při poctivém pohledu na sebe sama, který nám nabídl deuteronomista i apoštol Pavel rozpoznáváme, že takový život si nezajistíme, nevyrobíme, nekoupíme. Nemůžeme ho zajistit ani náboženskými výkony. Takový život můžeme pouze dostat a dostáváme darem. „Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.“

Smíme tedy žít – ne si brát život a určovat, jaký ho chceme mít. Smíme žít. Protože nám Pán Bůh nabízí svoji pomocnou ruku. Nabízí nám svého Ducha, který nás učí volat Abba Otče. Na jakémkoliv místě, v jakékoliv situaci. Nikde nejsme ztraceni, nic nám nemůže vzít možnost života. S našimi blízkými, ve sboru, v církvi, ve společnosti. Uprostřed zmatků a omylů, uprostřed zloby a nepochopení smíme vědět, že patříme Pánu Bohu, protože On chce být s námi. Smíme se pokoušet naplňovat zákon Kristův, smíme se pokoušet o odpuštění, vstřícnost. Smíme tak vytvářet společenství v našich rodinách i sborech, a tak proměňovat i svět kolem sebe, aby byl spravedlivější, humánnější, odpovědnější k lidem i k přírodě. Ano, máme přání, které si můžeme přát do nového roku, který je před námi. Máme ujištění, ve kterém můžeme utvrzovat jeden druhého. „A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“

Amen.

Píseň: 190 V své rozličné úzkosti

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, náš Otče, při ohlížení za minulým rokem je toho hodně, za co chceme děkovat. Uvědomujeme si, jak nesamozřejmé je, že žijeme v zemi, kde není válka, kde máme dostatek vody a kde společnost patří mezi ty bohaté na tomto světě. Ohlížíme se a děkujeme za všechny zázraky Tvé přítomnosti v osobních vztazích, v rodinách, ve sborovém společenství a v církvi.

Zároveň Ti to všechno chceme odevzdat a prosit Tě o Tvou přítomnost ve všem, co čeká nás i celé Tvé stvoření v příštím roce.

Odevzdáváme Ti vztahy, ve kterých žijeme. Prosíme Tě, abys nás proměňoval svým Duchem svatým a my tak dokázali naslouchat jeden druhému a nebyli na sebe zlí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti sborové společenství, ve kterém žijeme. Prosíme, uč nás vytvářet prostředí, kde se lidé mohou hmatatelně setkat s nadějí evangelia. Aby náš sbor byl místem odpuštění a pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naši společnost. Za to, abychom my, její občané, nevzdávali naději na její proměnu. Abychom nerezignovali na snahu vytvořit místo k životu, kde by vládla úcta k lidem na okraji, k menšinám, k různým náboženství, k přírodě. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za celý svět, za celé Tvé stvoření. Za všechna místa, kde lidé žijí v chudobě a strachu z násilí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme, povzbuzuj nás všechny ve víře. Uč nás volat k Tobě v důvěře, že Ty nám nasloucháš a jednáš v našich životech. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš nás i v tuto chvíli, kdy k Tobě v tichosti i nahlas voláme své osobní díky a prosby.

Spolu se všemi lidmi, kteří touží po životě, Tě nyní oslovujeme jako svého Otce:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Žd 10,35n

Požehnání: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já, Hospodin, jsem tvůj Bůh. Iz 43,1b-3a

Píseň: 419 Mocný Bože při Kristovu