Uhříněves 25.8.2019 Mk 2,1-12 (Jiří Ort)

Uhříněves 25.8.2019

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, vítám vás v tomto společenství, kam přicházíme, abychom prožili zaslíbení naděje do životů svých, do života lidí kolem nás i celého světa.

Introit: Dopřej, Bože, modlitbě mé sluchu, neskrývej se před mou prosbou.

Ž 55,2

Píseň: 143 Ó Pane, hojný v smilování

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že za Tebou smíme stále znovu přicházet, i když nejsme schopni rozpoznat, co lidem nabízíš. I když to nejsme schopní nabídnout všem Těm, kteří jsou ve svých životech ochromeni a potřebují nabídnout naději v přijetí.

Děkujeme Ti, že nás znovu a znovu ujišťuješ o své milosti. Že nás nezatracuješ, ale na nás samotných ukazuješ svou cestu za člověkem – cestu bezpodmínečného přijetí. Děkujeme, že se to smíme dozvídat z biblických svědectví, zvlášť pak ze svědectví o Ježíši z Nazareta, kterého jsi poslal, aby nám nabídl život.

Moc Tě prosíme, uč nás tuto zvěst naděje nabízet lidem kolem nás. Uč to svou církev, aby Tvou nabídkou pomáhala proměňovat tento svět. Amen.

Čtení: 2Kr 5,1-10

Píseň: 447 Tobě, Bože, děkujeme

Text: Mk 2,1-12

Haleluja. Hlahol Bohu, celá země! Pějte žalmy k slávě jeho jména, jeho chválu šiřte chvalozpěvem. Haleluja. Ž 66,1n

To, co mě fascinuje na jakémkoliv textu, je, jak na každého působí jinak. Jak v každém jinak zarezonuje, protože každý jsme v jiné pozici – ať už aktuálně nebo životní zkušeností. Když jsem začínal studovat teologii, tak pro mě byla objevem právě různost pohledů. Na to jsem nebyl ze strojařiny zvyklý. Znervózňovalo mě to, znejišťovalo. Někdo přece musí mít pravdu a ti ostatní se logicky musí mýlit! Přiznám se, že dnes mě na biblických příbězích uchvacuje právě ona různost výkladu.

A právě proto se vracím k našemu dnešnímu textu z Markova evangelia – protože jsem objevil pohled, který jasně uchopil důrazy, které jsou mi blízké – protože nám doširoka otevírá dveře příběhu tak, aby byl povzbuzením i pro nás i lidi okolo nás – pro všechny v celé různosti osudů.

To, co je v tomto pohledu zásadní, je položit si otázku – co to vlastně ochromení je a co jej způsobuje. V biblickém vnímání se neustále vrací, že ochromení je důsledkem lidské viny. Zákoníci z toho vyvodili vyloučení ze společenství Božího lidu – aby takový člověk neznečišťoval svou přítomností společenství Božího lidu. Byl zakázán vstup do chrámu a mnoho dalších omezení podle druhu onemocnění. Znovu bych chtěl upozornit na to, že tady nemáme prostor na detailní rozbor židovského postoje a jde tu pouze o to, že se tu před námi otevírá určitý model a Ježíš je tlačen k tomu, aby vůči tomuto modelu zaujal stanovisko. Faktem je, že tento pohled Ježíš nerozporuje, vlastně ho vůbec neřeší. Vidí před sebou ochromeného člověka. A otevírá před ním život. Prostě ochrnutému odpustí hříchy.

Je to zvláštní, mnohé to provokovalo a právě proto evangelisté tento příběh vyprávějí. Ježíš má právo odpouštět hříchy. To je v našem příběhu zdůrazněno. Dobře, církev věřila a věří tomu, že na to Ježíš měl a má právo. Ale zároveň je v pozici, že i ona – jaksi zástupně – toto má činit. To si můžeme vybavit z textu z Matoušova evangelia z minulé neděle. Tam Ježíš Petrovi po jeho vyznání říká: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.

Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“

Ovšem – co si s tím má církev počít? Jak se zachovat k ochrnutému, který do církve přijde? Tedy k člověku, který je něčím ochromen – který není schopen jít dál, nevidí cestu z důvodu, který je pro něj osobně svazující? Četl jsem kratičký rozbor historie zápasu církve o to, jak se zachovat vůči lidem ochromeným selháním. A bylo a je to velice poučné – církev ve své snaze vytvořila stejný model, vůči kterému se vymezuje evangelista. Pro Ježíše tu nejsou na místě otázky, co s tím, jestliže ten člověk selže znovu. Nenacházíme u něj snahu vytvořit systém pokání. Ježíš to neřeší – prostě vidí ochromeného člověka, odpustí mu hříchy a tím mu umožní jít dál. Zbaví ho strachu, zbaví ho ochromení. Pomůže mu nalézt sebe sama. Proto je nesmyslné, že okolostojící odmítají odpuštění hříchů, protože to nezapadá do jejich představ škatulek. Jim by vyhovovalo lépe, kdyby Ježíš chromého uzdravil – přendal ho z té špatné škatulky do škatulky dobré. Vyhovovalo by jim, kdyby Ježíš ochrnutého zařadil do správné škatulky, která by vyhovovala lidskému náboženství.

A to je skutečně problém. Že vlastně nejsme schopni přijmout Ježíšovo řešení. Že nejsme schopni přijmout, co Ježíš nabízí člověku. A problém je o to větší, že příběh nám ukazuje, že cesta z ochromení, cesta živému Bohu, který nabízí budoucnost, je často pro raněného člověka nemožná bez pomoci. To kouzelně popisuje příběh syrského vojevůdce Naamana. Ten příběh hodně dlouho vyloženě chrastí mocí, nalinkovaným životem. Není důvod něco měnit. A přece je vojevůdce Naaman nemocný. K smrti nemocný. Z tohoto stavu není cesty ven. Alespoň o té cestě nikdo neví. Až na jednu děvče, otrokyni, člověka z úplně opačného konce společenského žebříčku. Ona ví o cestě. A prostě na ni upozorní. "Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil." A tehdy se roztočí mocenská kola. Ale jejich točení nijak nepomůže – je to ještě dlouhá cesta pro Naamana v jeho hledání toho, co to je vlastně život.

A tak i v našem příběhu z Markova evangelia není ochromený člověk s to najít cestu k naději sám. Najít cestu k živému Bohu v Ježíši z Nazareta, který je Kristus. Ta role jednotlivých lidí v obrazu, který nám evangelista vykresluje, je velice různá. Kolem Ježíše je mnoho lidí. Naslouchají mu. Líbí se jim. Jsou jím osloveni. Nebo s ním nesouhlasí. Ale v každém případě vytvářejí hradbu, přes kterou není možno se dostat, když je člověk ochromen, když už vzdal možnost, že by se v životě postavil na nohy a šel po cestě, která se před ním otevírá. Ale jsou tu další lidé. Čtyři přátelé, kteří vidí přítelovo ochromení i to, že z něj nemůže nalézt cestu ven. Že ho svazuje a umrtvuje všechno to, co s sebou táhne životem, všechno to, co si vyčítá i to, že je nepřijatelný pro všechny ty, kteří žijí „správný“ život a nadšeně naslouchají Ježíši z Nazareta. A tak toho ochromeného přátelé spustí přímo před Ježíše. A on mu odpustí hříchy. Zboří bariéru, za kterou se nemocný trápil a ukáže mu, že je přijat Bohem a že může přijmout sám sebe.

Zajímavé je, že když ho Ježíš postaví na nohy, řekne mu: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!" Ten uzdravený nezahodí všechno to, co lože symbolizovalo. On to s sebou ponese. Ale nebude k tomu připoután, nebude tím svázán.

Je to nesmírně těžký úkol, který jsme dostali jako křesťané. Pracovat s odpuštěním, pracovat s přijetím druhého člověka. Pracovat s tím, čím otevíral Ježíš z Nazareta, který je Kristus, nový život lidem kolem sebe. Dost těžko můžeme ohrnovat nos nad židovskými zákoníky nebo nad cestou církve, na které v potu tváře hledala v těch kterých historických a kulturních podmínkách způsob přijetí člověka a způsob vytváření společenství. Jsme stále na cestě. A kolem nás jsou lidé, kteří potřebují pomoci, kteří potřebují přijetí. Pán Bůh nám na této cestě pomáhej.

Amen.

Píseň: S372 Víru nám dej

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, vyznáváme, že nemáme sílu zvěstovat Tvé evangelium pro člověka i celé stvoření. Vyznáváme, že už zavíráme oči před informacemi, které znejišťují, které volají po řešení. Proto Tě dnes chceme poprosit o Tvou sílu, abychom vstali a šli dál i se všemi svými slabostmi a zlobou.

Prosíme o posilu, abychom dokázali být pomocí nemocným lidem v našem okolí. Ve sboru, v rodině, mezi přáteli. Prosíme, abychom dokázali vydržet i křik bezmoci, který se často ozývá. Prosíme za Sanderovi, za Jiřího Boháče, prosíme za ses. Sulkovou a její rodinu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme o posilu, abychom dokázali ustát nepříjemné zprávy a nezabuchovali před nimi dveře. Prosíme o sílu unést zprávy z Afriky, z Ruska, z Číny, z Blízkého východu i z naší země. Prosíme o sílu unést zprávy o klimatických změnách. Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Prosíme o posilu unést jinakost lidí kolem nás. Prosíme o posilu, abychom dokázali alespoň naslouchat. Abychom dokázali přijímat druhé tak, jako Ty přijímáš nás. Za to Tě, Pane, prosíme.

Dnes chceme poprosit za Ty, kdo jsou jakkoliv ochromeni. Prosíme za všechny, které jejich handicap trápí a nemohou se s ním vyrovnat. A děkujeme za všechny, kdo jim dokáží být pomocí. A moc prosíme, abychom i my dokázali být povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

V tichosti Ti nyní odevzdáváme své osobní díky a prosby.

Pane, se všemi Těmi, kdo touží po životě, k Tobě nyní voláme jako ke své naději: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Ef 4,32-5,2

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.

2Pt 3,18

Píseň: 686 Radujte se v Pánu vždy