Uhříněves 29.12.2019 Lk 2,22-40 (Jiří Ort)

Uhříněves 29.12.2019

Pozdrav: Milé sestry a milí bratři, zdravím vás dnes v 1. neděli po vánocích apoštolským pozdravem: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen.

Introit: Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování.

Izajáš 51:3

Píseň: 65 Na Siónu se čest Ti vzdává

Modlitba: Pane Bože, přicházíme za Tebou a chceme Ti odevzdat všechny své představy, touhy, všechny bolesti i naděje. Všechna svá řešení. Už jsme tolikrát poznali, jak jsou naše síly slabé na řešení všeho, co kolem sebe vidíme, co nás trápí v životě našem i životě druhých.

Chceme Ti poděkovat, že svědectví Tvého Slova o Tvém lidu, o nás, jsou naprosto jasná, realistická, bez příkras, ale i bez zatracení. Děkujeme Ti, že v těchto svědectvích o nás vládne Tvá milost i ve chvílích, kdy mluvíš o soudu. Děkujeme, že nás probouzíš z iluzí našich vlastních řešení, ale zároveň nabízíš řešení své. Děkujeme, že se smíme v klidu a s vděčností ohlížet za tím, co jsme prožili, protože tam vidíme stopy Tvé pomocné i napomínající ruky, děkujeme, že se smíme s nadějí dívat do příštích dnů, protože tam smíme čekat Tvoji přítomnost v Ježíši Kristu, našem Spasiteli.

Za to vše Ti, Pane, děkujeme a prosíme, buď dnes nejen s námi, v tomto shromáždění, ale všude tam, kde se lidé schází v Tvém jménu, všude tam, kde se scházíme, hledáme Tě a voláme k Tobě, jakkoli náš hlas zní často velice nesměle.

Amen.

Čtení: Lk 2,22-40

Píseň: 383 Mne zajmi, Pane můj

Text: Gn 15,1-6; 21,1-3

Hospodine, svými skutky působíš mi radost, plesám nad činy tvých rukou. Haleluja.

Žalmy 92:5

Je první neděle po slavném Božím hodu vánočním a my se ohlížíme za tím podivuhodným příběhem o narození dítěte a učíme se mu důvěřovat. Učíme se důvěřovat Boží lásce a věrnosti člověku. Jakoby nás Lukáš moc dobře znal, jakoby nás dobře znal vypravěč knihy Genesis. Ohlížíme se a uvědomujeme si, jak moc potřebujeme žít s důvěrou, žít s vírou, že Pán Bůh na nás nezapomněl, že je nám věrný.

Právě pro nás, právě pro člověka, který touží po tomto ukotvení života uprostřed všech tlaků – osobních, společenských, sociálních, jasně zní svědectví Simeona. A já tohoto kněze obdivuju. Líbí se mi jeho důvěra, líbí se mi jeho očekávání, se kterým po dlouhá léta nic nepohnulo. A s nadějí přijímám svědectví, že nebyl v tomto očekávání zklamán. Nevidíme tu před sebou někoho, kdo je vytržen ze všeho životního tlaku a tak mu nic nenarušuje klid očekávání spásy pro Izrael. Vidíme tu člověka, kolem kterého prošlo mnoho lidských příběhů, vidíme člověka, za kterým přicházeli lidé pro pomoc a který tak moc dobře zná lidský život. Radost a naději, naplněné vztahy, ale také nemoc a bolest, zoufalství, vztahy plné utrpení. A právě uprostřed toho očekával naději. Protože s ním byl Duch svatý. Pán Bůh mu dal sílu. Pán Bůh neopouští své věrné a neopustil ani Simeona – posiloval jej, aby neztratil naději a nepřestal doufat.

Není téměř možné vybrat k tomuto tématu jinou postavu než postavu Abrahama. Příběh o velkém zaslíbení, které dostal od Hospodina, svého Boha. Oba starozákonní texty před námi rozepjaly oblouk celého Abrahamova příběhu. A my jsme na jeho počátku. Slyšeli jsme velké zaslíbení – o Abrahamově budoucnosti. Slyšíme v něm zaslíbení i pro sebe. Slyšíme ujištění, že Pán Bůh člověka neopouští. Už tady slyšíme slovo, ve které doufal Simeon a o jehož naplnění jsme s radostí přijali ujištění při bohoslužbách na Štědrý den i na Boží hod. Pán Bůh nezapomíná.

Abraham uvěřil. Jsme na začátku. Stejně jako Abraham máme kus cesty za sebou, ale zdaleka ještě nejsme na jejím konci. Ano, Abraham uvěřil. Uvěřil Simeon a uvěřila Anna. Jejich příběhy neznáme – máme před sebou pouze svědectví o tom, že jejich důvěra nebyla klamná, že se ve svém očekávání dočkali. Výběrem Abrahamovy postavy přináší dnešní svědectví ještě jeden rozměr. Boj víry.

Abraham uvěřil. A v této víře čelil den za dnem očekávání Boží budoucnosti ve svém životě. Setkáváme se s Abrahamem válečníkem, který poráží nepřátelské krále. Setkáváme se s Abrahamem modlitebníkem, který prosí za život hříšných obyvatel měst Sodomy a Gomory. Abraham nezapomíná na lidi kolem sebe, nežije prázdný život a je zřetelné, že Pán Bůh je s ním. Stejně jako o Simeonovi i o Abrahamovi bychom mohli říci – Duch svatý byl s ním.

A přece – přece tu něco nehrálo. Dobře to cítíme, dobře to známe, je to i naše osobní zkušenost. Jaký je to skvělý sbor, slýchám návštěvníky našich shromáždění. A skutečně se mnoho věcí daří – měli jsme právem velikou radost z vánoční hry rodičů s dětmi. S úctou a obdivem vzhlížím k některým kolegům a říkám si, jak to všechno dobře zvládají. I na nás se mnozí dívají a mají pocit, jak dobře to my všechno zvládáme. A přitom – přitom dobře známe nejistotu, pochyby, jestli sbor funguje tak, jak by měl – v mnoha rozhovorech je tématem, nakolik pomáháme lidem kolem sebe, nakolik říkáme jasné slovo naděje. A zároveň se nás zmocňují pochybnosti, jestli na sebe nezapomínáme na sebe navzájem, jestli skutečně předáváme svědectví o cestě víry pro všední den, jestli se tu setkáváme s naplněním, které je společenství zaslíbeno. Přitom najednou zjišťujeme, že i ti silní hledají cestu k Bohu a často ji nenalézají. Zápas víry, který je přítomný v životě každého z nás. Který jsme prožívali v minulém roce a který nás čeká v roce příštím.

Vidíme toho silného Abrahama, Abrahama, který uvěřil a bylo mu to přičteno za spravedlnost, jak se hned vzápětí po zaslíbení ptá, jak že to pozná, jestli sliby dojdou naplnění. Vidíme ustrašeného Abrahama, který zapírá svoji ženu Sáru. Vidíme zoufalého Abrahama, jak odhání dravé ptáky ze svých obětí Hospodinu, aby skutečně jeho Bůh mohl přijít a potvrdit své sliby. Vidíme zoufalství náboženského projevu, který marně doufá, že dokáže zařídit, aby Pán Bůh správně fungoval. Tento silný Abraham bojuje o svoji budoucnost a my vidíme zranitelného člověka, který je nám blízký. Člověka, který je nám blízký tím, jak zcela lidsky chce řešit to, co ho trápí. Abraham a Sára, ti, kteří jsou na počátku, k jejichž víře a jednání se upínají oči lidí víry, se najednou dopouštějí obdobného chování jako Adam a Eva kdysi v ráji. Znovu tu máme před očima základ lidského hříchu – musíme to nějak zařídit sami, Hospodin na nás zapomněl. Jak podobný je tento hlas hlasu hada. „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.“ »Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla.« Vypadalo to tak lákavě. Hagaře a Abrahamovi se narodil Izmael. Mohli se tedy radovat. Ale - nic dobrého z toho nebylo. Byl z toho jen smutek a nenávist a křivda. To všechno nese lidský hřích.

To všechno potkává člověk na cestě víry, když se učí důvěřovat Božímu zaslíbení, ze kterého měl takovou radost. Známe to. Prožili jsme to v uplynulém roce a mnohé z toho nás čeká v roce příštím.

Rádi bychom takové momenty z lidských životů vynechali, rádi bychom, aby v Abrahamově příběhu tyto temné barvy nebyly. Rádi bychom, aby Pán Bůh Abrahama chytl za ruku a zastavil ho, když dělá chybu. Rádi bychom pochopili cestu za zaslíbením, ale často se nám zdá příliš složitá a Hospodin, který nám dal naději, příliš vzdálený. To ale není konec příběhu, který před námi otevírá biblické svědectví. Učí nás dívat se dál, za naše pocity, za naše chápání, i za naše očekávání. Příběh, který píše Hospodin, není závislý na naší bezchybnosti, ani na našich pocitech. Hospodin je tu s Abrahamem, je tu se Sárou, je tu s Hagarou a Izmaelem, je tu se Simeonem a Annou a nabízí budoucnost pro lidský život. Narození Izáka není „dobrým koncem“. Narození Ježíše z Nazareta není pouhým potěšením pro rodiče a koncem čekání pro dva staré lidi. Před námi se tu otevírá jistota výhledu na cestě víry. Nejsme na konci. Jsme na začátku a a při naslouchání svědectví o narození dítěte se učíme krůčkům důvěry v Boží budoucnost, v budoucnost, která je skutečně v Boží ruce. Z toho se tak radují Simeon a Anna.

Smíme přijmout jejich svědectví víry, důvěry v toho, který je důvěry hodný. Tak jako Abraham, Sára, Hagar, Izmael, Simeon i Anna, i my se setkáváme s lidským selháním, s trápením a bolestí a zoufalstvím a neporozuměním. Stejně jako je i nás děsí, že k nim přidáváme svůj díl. Ale i my jsme se směli dozvědět, že se narodilo dítě, že Bůh nezapomněl na člověka, ale nabízí mu život, ve kterém má místo odpuštění a smíření. Můžeme tak nalézt jeden druhého, jakkoliv to vypadalo nemožné. Smíme nalézt sami sebe, jakkoliv jsme obraz člověka poničili svoji pýchou a soběstředností. Smíme to vše najít v Bohu, který je s námi a naplňuje svá zaslíbení, jakkoliv jsme se od něj oddělili svým odmítnutím, svým hříchem. A tak nás Pán Bůh provází od počátku až ke konci svým Duchem svatým a vede ho k radostnému vyznání: „Mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy - světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael."

Za to dnes můžeme poděkovat. V této jistotě můžeme odcházet a pokračovat v cestě víry, na kterou jsme se vydali spolu se svědky všech věků a generací. Amen.

Píseň: 172 Od věků Bůh, od věků Král

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, jsme stále ve světle vánočních svátků. Stále nám zní v uších a v myslích ujištění o Tvé přítomnosti v lidských životech i v životě celého stvoření. V naději tohoto ujištění k Tobě nyní voláme.

Pane, prosíme, abys nám otevíral srdce a mysl pro svoji lásku. Tak, abychom dokázali v této Tvé lásce vnímat ty, kteří jsou zranění a potřebují pomoc. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naše sborové společenství – veď si nás k práci na Tvé vinici, abychom byli místem, kde padají hradby, které zraňují lidi ve světě kolem nás. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří už nemohou přicházet k nám do kostela. Prosíme, abys nám je připomínal a vedl nás tak, abychom pro ně byli ujištěním, že žádná překážka nezastaví solidaritu a pomoc ve Tvém lidu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za lidi, kterým nevyšel partnerský vztah. Především za ty slabší, kteří se z toho obtížně vzpamatovávají. Pane, prosíme, zbavuj nás potřeby hodnotit a veď nás k povzbuzení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří v lásce a naději vstupují do manželského svazku. Dávej jim lásku, trpělivost, empatii tak, aby vedle sebe dokázali žít jako dvě dospělé bytosti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, veď nás jako svůj lid k otevřenosti pro společenské problémy a dávej nám odvahu k řešení, která jsou naplněna lidskostí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za oběti násilí ať už jsou jakéhokoliv náboženství. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, vyslyš nás, když k Tobě voláme své díky a prosby.

Voláme k Tobě se všemi, kteří touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Buďte tedy trpěliví, bratří, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště. I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko.

Jk 5,7n

Požehnání: Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce, ani za noci měsíc. Hospodin tě ochrání ode všeho zlého, On ochrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Amen. Ž 121,5-8

Píseň: 452 Za dar slova, Bože milý