Uhříněves 17.2.2019 Lk 6,17-26 (Pavel Zoubek)

POZDRAV

Milí přátelé, sestry a bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách. Je neděle a my tak smíme s pokojem v duši přemýšlet nad texty písma.

INTROIT

Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestách hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený do tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří.

Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem. Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.

(Ž1)

PÍSEŇ č. Ž23: Hospodin ráčí sám pastýř můj býti

MODLITBA

Trojjediný Bože. Stojíme tu jako tvůj lid - jako tvůj houfec - každou neděli a snažíme se Tě oslovit zahlédnout, zaslechnout, vycítit. Přemýšlíme nad svými denními povinnostmi, trochu bláhově se snažíme plnit i své povinnosti ve vztahu Tobě. Přitom ale tušíme, že vztah k Tobě nestojí na povinnosti, že povinnost a ritus jsou jen takové pomůcky, které nám pomáhají v orientaci v těžko definovatelném světě víry. Povinnosti mají smysl ve vztahu k lidem. Jsou-li přitom vedeny láskou, pak vedou i k Tobě. Děkujeme, že jsi navzdory své neuchopitelnosti pevným bodem v našem vesmíru. Amen.

1. ČTENÍ

Toto praví Hospodin: Proklet buď muž, který doufá v člověka, který se opírá o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, který neokusí přicházející dobro. Bude přebývat ve vyprahlém kraji v poušti, v zemi solných plání, kde nelze bydlet. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu, bude jako strom zasazený do vody; své kořeny zapustil do vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí bude zelené, v roce sucha se ničeho neobává, nepřestává nést plody. Nejúskočnější je srdce působící zkázu. Kdopak je zná? Já Hospodin zpytuji srdce a zkoumám ledví, já každému splatím podle jeho cesty, podle ovoce jeho skutků.

(Jr 17, 5-10)

PÍSEŇ 672: Dej nám moudrost, odvahu

2. ČTENÍ

Text druhého čtení nalezneme v evangeliu podle Lukášova sepsání, šestá kapitola, verše 17 až 26.

Sešel s nimi (totiž Ježíš) dolů a na rovině zůstal stát; a s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží tyrského a sidonského; ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny.

Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky.

Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“

(L 6, 17-26)

KÁZÁNÍ

Jistě většinou víte, že text, který jsme četli, je součástí tzv. Kázání na rovině, tedy Lukášovské obdoby Kázání na hoře, kterou nalezneme u Matouše. Je to text, který nás oslovuje velmi osobně. Je nesnadný k pochopení, nesnadný ke strávení, text, který se nám zarývá do duše. Je to Ježíšova nadsázka nebo nad dokonce provokace? Tak snadno se z toho myslím nevykroutíme.

Koho to vlastně Ježíš oslovuje? Sešlo se množství lidu z Judska i Jeruzaléma, z pobřeží tyrského a sidonského … a Ježíš se obrací k učedníkům. K zástupu učedníků. Má snad Lukáš na mysli nejužší kruh? Nemyslím, že 12 je zástup. Kdo je tedy vlastně učedník? Každý, který byl vybrán, nějaká honorace? Každý, kdo chodí do kostela? Každý, kdo zaslechne oslovení? Ten, kdo „na plný úvazek“ následuje Krista – třeba v klášteře?

Myslím, že učedníkem je každý, který se jako učedník cítí – tedy je to každý, kdo se chce učit. Sešel se zde zástup (houfec) lidu z Uhříněvse a okolních obcí, z Říčan, Jižního města a dokonce až z dalekého Smíchova. Tak se tedy zkusme dnes spolu něco naučit. Ne nějaká intelektuální moudra, ne nějaké složité teorie nebo objemy dat. Ne nějaké vrcholné cviky nebo teologické hlubokosti. Učme se být křesťany hodnými tohoto oslovení.

Tak to bychom měli … ale teď už jen pochopit, co to vlastně křesťan je. Ti, co předpokládají, že vám to vysvětlím a na konci bohoslužeb budete odcházet s tím, že to je to jasné, musím zklamat – tak tomu určitě nebude. V každých bohoslužbách se k tomu ale můžeme nepatrně přiblížit. Pomůže víc srdce než rozum … takže poznámky si dělat nemusíte. Vraťme se teď k našemu dnešnímu textu.

V první části slyšíme čtyři blahoslavenství. Kdo to je blahoslavený? Je to zvláštní slovo. Srozumitelnější je pro nás spíš výraz „šťastný“. Stejné řecké slovo používal již Homér pro pocity olympských bohů. Ona čtyři blahoslavenství je vlastně snadné přijmout. Je to pozitivní pohled. Kdo by nepřál v království nebeském štěstí chudým, hladovým, smutným a pohrdaným, vyloučeným, potupeným, ba nenáviděným následovníkům Krista. Kdo by jim nepřál, aby se stali pevnou součástí nebeského království, aby bylo jejich. Ostatně do některé skupiny těchto vyloučených se při troše úsilí dokážeme přiřadit i my. Vždyť přece … co je náš příjem proti tomu, co ve stejné profesi vydělávají v některé sousední zemi. S tím hladem – skutečným hladem – to se nás většinou netýká, ale nasycení opravdu přejeme všem, a někdy proto něco i uděláme. Smutní jsme přece často. A pohrdání? Toho jsme si přece v životě užili každý ažaž. V práci, ve společnosti, někdy někdo i doma od manžela nebo manželky, nepochopení od rodičů nepochopení od dětí. Co vám budu vyprávět, smáli se nám jako pánbíčkářům, smáli se nám, že jsme jiní.

Musíme se ale ve svém trápení cítit nějak poškození, nějak ošizení? Je smysl naší existence jen ve věčnosti? Máme své naděje upínat pouze k tomu, co přijde po smrti, co přijde po posledním soudu? Na tomto místě si nemohu nevzpomenout na mého tatínka. Žil, myslel i věřil poměrně nestandardně. Když pak bydlel jako vdovec sám, musel svou jinakost a své vyloučení pociťovat o to silněji. Na nic si ale nestěžoval. Při každé návštěvě jsem se ho ptal „Jak se máš?“ Vždy odpovídal „Lépe, než si zasloužím“. Myslím často na to, jestli si něco zasloužíme a co to vlastně je. Nevím. Je to ale určitě otevřené.

Po této odbočce se dostáváme k druhé půli Ježíšovy řeči, k části uváděné vždy slovem „běda“. Tady to bude těžší.

Běda bohatým. Co je to vlastně bohatství? Je to dostatek? Je to přemíra? Má se měřit absolutně – tedy vzhledem k nějakému nutnému životnímu minimu? Má se měřit relativně – tedy vzhledem k ostatním? Kterým ostatním? V ulici, ve městě, ve státě, na světě, k průměru, k mediánu? Mají být mírou naše výkony nebo naše potřeby včetně zábavy? Je mírou naše společenské postavení? Srovnáváme se se současností nebo s minulostí? … To jsou všechno kličky. My ve velké většině prostě bohatí jsme. Nemyslím ale, že bychom měli plánovitě směřovat k úplnému rovnostářství po celém světě a následné stejné chudobě? Ty chudé - a je to na světě i v našem okolí ohromné množství lidí – prostě nesmíme pouštět ze zřetele. Co to znamená, to si každý musí promyslet sám. A ve svém bohatství se moc nerochěme.

Běda nasyceným. Je to vlastně obdobné s bohatstvím. Nikdy jsem nezažil skutečný hlad. Zkusil jsem to kdysi na vojně a tři dny jsem nejedl. Nemá to ale žádnou hodnotu: seděl jsem zrovna v base a nic jsem nedělal a hladovění jsem ostatně mohl kdykoliv přerušit. Jsem tedy celý život ve stavu nasyceného. Vlastně tedy nevím, co je to hlad. Nevyzývám nás tedy k nějakým hladovkám a už vůbec ne k dietám. Vyzývám nás k vděčnosti za denní chléb jako k věci pro mnohé nesamozřejmé. Pokud to udržíme v mysli, snáze se uchráníme obžerství.

Běda smějícím se. Zde to snad budeme mít snazší. To určitě není výzva k vážnosti. Jsem plně přesvědčen, že křesťanství je věc radostná a k radosti smích patří. Nesmí se ale změnit v posměch k druhým. Už Miloslav Horníček ve svých Hovorech H kdysi – elegantněji než já dnes – tento rozdíl zdůrazňoval. Smích může být radostný, ale může být i zlý. Stejně tak bychom neměli být „vysmátí“, neměli bychom se tedy dívat na život kolem nás z pohledu zabezpečeného a jaksi s pohrdáním, s vrchu. Pak právem běda nám.

Běda chváleným. Běda, když nás budou všichni chválit, jako chválili otcové falešné proroky. Je to asi zřetelné. Kdo se chce zalíbit všem, může toho dosáhnout jen ztrátou páteře. Kdy nejde už o věc samu, ale o to, abychom vždy mluvili a jednali tak, jak to chce naše okolí slyšet. Platí to i ve víře. Možná se trochu divíte, že si nepomůžu slovem „populista“? Nemám to slovo rád, jeho smysl se už posunul a stalo se nesrozumitelným, neuchopitelným. Zůstaňme tedy u falešného proroka, toho nám snad dnešní manipulující záplava slov nevezme.

V úvahách o blahoslavenstvích a bědách nesmíme stále pouštět ze zřetele, kdo tyto věty vyslovuje a o kom to vlastně mluví. Je to Ježíš a mluví o nás. Mluví o učednících, jak jsme třeba tady. Ježíš mluví o naší záchraně. Přečtený Lukášův text lze ovšem chápat i jako etickou normu, což bylo již tehdy srozumitelné i pohanům – dnes bychom řekli lidem ze světa (zde opět nemohu použít slovo „nevěřící“, má často již jiný význam). Křesťané by ale tento text mohli – spíš měli - chápat jako měřítko, se kterým budeme srovnáváni u posledního soudu. Ouvej, ouvej, to pro nás nevypadá dobře. Naštěstí má Pán Bůh ještě trumfové eso a věřím a doufám, že ho v náš prospěch vynese. Milost.

Amen.

PÍSEŇ 544: Pomoc naše budiž z tebe

OHLÁŠKY

PŘÍMLUVNÁ MODLITBA + MODLITBA PÁNĚ

Pane, žije se nám vlastně většinou spíš dobře – určitě mnozí žijí hůř, ale nevíme, zda žijeme správně. Prosíme, pomoz nám najít cestu k potřebným. Veď nás k chudým, veď nás k hladovějícím, veď nás ke smutným, veď nás k odstrčeným na okraj společnosti. Veď nás k nim v lásce a ne z povinnosti. Veď nás k setkávání s těmito potřebnými, protože vedle hmotných potřeb jim určitě chybí i lidský kontakt. Věříme v to a prosíme o to: buď při těchto setkáních s námi i s nimi. Pomáhej prosím i těm, jejichž duši tíží vina. Prosíme o to, i když se tím trochu sobecky přimlouváme i sami za sebe.

V tiché modlitbě nyní prosme za ty, kteří Tvou ochranu i naší pomoc potřebují nejvíce.

(::::::::::::::)

Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

S jakým textem POSLÁNÍ půjdeme do dalšího týdne? Tento text nalezneme v knize Přísloví:

Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských. Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho ve všech svých stezkách, On sám napřímí tvé stezky. Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.

(Př. 3, 1-7)

Vyprosme si s prorokem Izaiášem společně POŽEHNÁNÍ

Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě svým jménem, jsi můj. Pojdeš-přes vody, já budu s tebou, půjdeš přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já, Hospodin, jsem tvůj Bůh.

(Iz 43, 1b-3a)

PÍSEŇ č. 487: Amen, Otče, rač to dáti

_________________________________________________________________

Kraslice27.01.2019

Uhříněves a Říčany 17.02.2019