Uhříněves 16.2.2020 Mt 5,21-26 (Jiří Ort)

Uhříněves 16.2.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám ve společenství, ve kterém se můžeme radovat z Božího pozvání.

Introit: V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu. Ž 18,7

Píseň: 161

Modlitba: Pane, dnes chceme moc děkovat za setkání s Tebou, za setkání se svědectvím o Tobě. Děkujeme, že nám otevíráš společenství svého lidu, ve kterém se setkáváme s ujištěním, že Ty jsi živý Bůh. Že před námi otevíráš budoucnost, ve které se na Tebe smíme obracet, ve které nás učíš modlitbě.

Děkujeme, že to vše smíme poznávat ve svědectví Ježíše z Nazareta. Že v jeho životě a smrti smíme nacházet důvěru v Tebe, v Tvoji pomoc. Děkujeme, že smíme ve víře přijmout, žes tuto důvěru nezklamal, že ses k němu přiznal, žes jej vzkřísil.

Děkujeme, že v této důvěře se nemusíme bát úkolů, které před nás stavíš. Že se můžeme odvážit nabízet Tvoji milost, Tvoji budoucnost ve Tvém království všem lidem kolem nás.

Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S 387 Za ty kdo hladem trpí a bídou

Čtení: 1K 3,1-9

Píseň: 500

Text: Mt 5,21-26

Haleluja. Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat. Budu se radovat, jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy. Haleluja. Ž 9,2n

Text minulé neděle z Matoušova evangelia, který byl základem kázání v Říčanech, končil provokativně: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Nezmění-li se perspektiva našeho vnímání Božího zákona. Božího jednání v Ježíši Kristu. Tedy Božího jednání pro člověka. Pak prostě nepoznáme Boží království, ani kdybychom o něj zakopli.

Ale co to znamená prakticky? To je klasická otázka tváří v tvář Ježíšově zvěsti. Jsme z této zvěsti všichni v zásadě nadšení, jen její aplikace je pro nás problematická. Konkrétně tento text jako málokterý jiný text v Bibli v nás s naprostou jistotou vyvolá negativní reakci. Ať už jde o odmítnutí nebo výčitky svědomí. Paradoxně málokterý text vyvolal a vyvolává tolik diskusí a polemik a – paradoxně – hněvu. A tak tu stojíme a máme pocit, že nasloucháme nesplnitelným etickým nárokům v lidských vztazích. Právě ve své konkrétnosti. Právě proto, že nám Ježíš staví před oči konkrétní situaci, konkrétního člověka.

Znovu se musíme vrátit na začátek. Ano, Ježíš nám zpřítomňuje to, že nás má Pán Bůh rád. A učí nás tento fakt vnímat a přijímat. Ovšem zároveň nám ukazuje, že toto Boží bezpodmínečné přijetí – onen základní stavební kámen Božího království – tu není pouze pro nás a pro ty, se kterými si rozumíme. Jde tu o to, jestli druhým přejeme, aby i oni byli součástí tohoto Božího plánu s člověkem. Jestli prakticky vyjadřujeme, že je tu Boží nabídka i pro ně. Pro každého člověka.

To je to, co má být určující pro lidské soužití v Ježíšově zvěsti. Ježíš skutečně nepředkládá etiku lidského jednání. Ale když ve víře přijímáme jeho jednání a výroky za platné, stávají se základem našeho etického systému. Stávají se základem života společenství a ovlivňují i etické hodnoty společnosti.

Vyznáváme tedy, že nabídka v Ježíši Kristu je tu pro všechny. Že je tu život pro všechny. A protikladem nabídky života je to, že někomu život vezmu. „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.“ To si uvědomujeme všichni, takový čin je nejen odmítnut z Boží strany, ale zároveň je odmítán etickými systémy i zákonem ve všech civilizovaných zemích. Děsí nás, když tento zřetelný zákaz někdo poruší. Odsuzujeme takového člověka nejen zákonem, ale i vlastním, osobním vztahem k němu. Vzal přece druhému člověku život. Ale už tady dělíme své vnímání a smutek na ty životy, které jsou oplakávání hodné a na ty, které ne.

ALE – my si zároveň uvědomujeme, že vzít život se dá i jinými způsoby. Že společnost není lidská pouze proto, že nastavila zákony, které trestají toho, kdo zabije druhého člověka. Že může brát život odmítnutím pomoci těm, kteří pomoc potřebují. Že můžeme brát život odmítnutím práva druhého člověka na budoucnost. A i tady se ukazuje, že dělíme své vnímání a rozhořčení na ty životy, o které nám jde a ty, které nás nechávají chladnými. Tak funguje svět, nelíbí se nám to, nelíbí se nám, že by to jinak nemělo jít.

To ukazuje i problém, který vznikl ve sboru v Korintu. Je zřetelné, že se sestry a bratři v tomto společenství vzájemně nevraždí. Přesto je tu hluboký problém, který apoštol Pavel řeší s vypětím všech sil. Když využijeme Ježíšova slova, můžeme říci, že tu členové sboru posuzují jeden druhého a vynášejí nad sebou soudy. A z následného obsahu celého Pavlova listu pochopíme, že to nutně vede k dělení životů na ty, o které má smysl se zajímat a na ty, které za to nestojí. A to vede ke zcela konkrétním křivdám, ke zcela konkrétním selhání v lidskosti jednoho vůči druhému. Soustředění se na službu Bohu bez ohledu na druhého člověka. „Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ Najednou si uvědomujeme, s čím zacházíme. Že náboženství může nejen ubližovat znehodnocením druhého člověka a zároveň si vše omlouvat náboženskými rituály.

Takovou moc máme v rukách a ta se skutečně stává hodně nebezpečnou, když – řečeno apoštolovými slovy - „myslíme a žijeme jako ostatní lidé“. Kolikrát mě už jen napadlo, jestli nám nebylo svěřeno něco příliš nebezpečného. Já vím, že krásného, ale přece jen příliš nebezpečného. Protože my neumíme myslet jinak než po lidsku! My se neumíme změnit. Prostě na to nemáme sílu. A uvědomujeme si to znovu a znovu – každý den. Takže – kdyby tu Matouš prostředkoval Ježíšovu etiku, bylo by vše ztracené.

Ale ono jde skutečně o víc. A věděl to i apoštol Pavel. Proto ta argumentace – a to neustálá – Kristem. Protože apoštol, stejně jako evangelista věřil, že Ježíš z Nazareta je Kristus. Tedy ne pouze učitel etiky, ale zachránce, dárce života. Že je tu reálná moc Božího království a jeho spravedlnosti, která se už prolamuje do tohoto světa. Že je tu možnost, aby vše fungovalo jinak, než jak to funguje. A my se smíme učit dívat a rozpoznávat, co vlastně toto království přináší. Smíme se učit věřit, že má smysl se pokoušet je přijmout a zvát do něj lidi kolem sebe. Prostě tak, že je ujistíme, že to bezpodmínečné Boží přijetí je určeno i jim.

Smíme prožívat to, co prožíval Matoušův sbor, to, co prožívali sestry a bratři ve sboru v Korintu. Navzdory všemu napětí a neporozumění. Smíme se setkávat a přijímat společně ujištění o Boží přítomnosti. Smíme se ji učit rozpoznávat ve svých životech i v životě kolem nás. Smíme se učit modlitbě, učit se počítat s živým Bohem, který přišel a přichází za člověkem. A učit se z Písma poznávat Jeho cesty, po který za námi přichází a na která nás zve.

Ježíšova slova skutečně nejsou morálním nárokem. Nejsou etickým systémem. Jsou upozorněním, že existuje život, který má smysl žít. Jsou pozváním do tohoto života. Amen.

Píseň: S 166 Kristus je má síla

Ohlášky:

Přímluvná modlitba:

Pane, dnes jsme směli slyšet, že Tvé království je stvořené pro každého člověka.

Odevzdáváme do Tvé ruky Libora, který má před sebou cestu i pobyt v cizině. Za něj Tě, Pane, prosíme.

Moc tě prosíme za ty, kterým životní trápení zastírá naději této Tvé milosti. Za ty, kteří se musí vyrovnávat se ztrátou blízkého člověka. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Za ty, jejichž život je naplněný službou nemocnému člověku nebo je samotné trápí nemoc. Za ně tě, Pane, prosíme.

Za ty, kteří ztrácí životní perspektivu, protože jsou ve společnosti diskvalifikovaní – protože mají jinou bavu kůže, protože jsou jakkoliv postižení, protože nemají na bydlení, protože spadli do jakékoliv závislosti. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za matky nebo otce, kteří zůstali sami se svými dětmi. Prosíme za lidi, kteří se rozhodli pomáhat v rámci pěstounské péče. Za ně, tě, Pane, prosíme.

Prosíme za pracovníky azylových domů, za jejich práci. Za ně Tě, Pane prosíme.

Prosíme za ty, kteří museli utéct ze svých domovů kvůli válce nebo hladu. Prosíme za mír v Sýrii i za ochotu pomoci v naší zemi. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, naše tiché osobní díky i prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi lidmi, kteří touží po životě, který Ty nabízíš:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 163

Poslání: Ale vy, milovaní, budujte svůj život na přesvaté víře, modlete se v Duchu svatém, uchovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu.

Jud 1,20n

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 685 I když se rozcházíme