Uhříněves 27.9.2020 Ex 17,1-7 (Jiří Ort)

Uhříněves 27.9.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny na bohoslužbách, při kterých smíme naslouchat ujištění o Boží přítomnosti v našich životech.

Introit: Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k Tobě volám, neboť Ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo Tě volají, jsi nanejvýš milosrdný. Ž 86,3.5

Píseň: 25 K Tobě duši pozdvihuji

Modlitba: Pane, náš Otče, vyznáváme, že naše myšlenky se stále točí okolo otázky, zda jsi s námi nebo ne. Vyznáváme, že se až příliš často cítíme opuštění a tak i bezradní. A jsme unavení a nedovedeme tak povzbudit trpícího člověka vedle nás.

Děkujeme, že do vší naší nejistoty vstupuješ. Děkujeme, že když chceme, tak můžeme naslouchat novým a novým ujištěním, že jsi s námi i uprostřed našich pouští. Děkujeme za svědectví kříže Ježíše z Nazareta, kterého jsi poslal, abychom poznali, že neúspěch našich představ a přání neznamená Tvoji nepřítomnost. Protože Ty jsi Ježíše vzkřísil. Přijal jsi jej se vším, co přinesl pro každého z nás.

Prosíme, uč svoji církev toto ujištění předávat všude tam, kde člověk už ztrácí naději. Amen.

Slovo dětem:

Píseň: 607 Bůh je náš Pán a král

Čtení: Ex 17,1-7

Píseň: 442 Pane, dnešek je den chvály

Text: Mt 21,23-27

Haleluja. Hospodin seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. Ž 111,9

Izrael, Boží lid, je na cestě od události vysvobození k zaslíbené budoucnosti. Je na poušti. Když přijmeme popis pouště jako prostoru pouti, objeví se před námi poušť jako stav mysli. Ovšem s velice reálnými dopady do života. Poušť, jak ji v tuto chvíli zažívá Boží lid, je místem absence Boha. Samozřejmě, že si člověk pamatuje temné chvíle v Egyptě, samozřejmě, že je vlastně rád, že je z Egypta venku. Ale zároveň zažívá nejistotu. A možná víc – zažívá opuštěnost. Odhlédněme od toho, že je tu Mojžíš jako prostředník – to v tomto příběhu není na překážku. Tento příběh nezpochybňuje spojení Mojžíše s Bohem. Je o tom, že ten Mojžíšův Bůh nechal lidi na holičkách. Nechal je opuštěné uprostřed pouště. Je o tom, že člověk, který chce prožít svůj příběh, svoji cestu od vysvobození k naplnění, ustrnul uprostřed cesty a nevidí perspektivu, nevidí cestu dál.

Vrátíme-li se k tomuto konkrétnímu textu – bez vody skutečně není budoucnost. Bez vody není život. Stejně jako lidé z doby, kdy se předávaly texty knihy Exodus, to zjišťují lidé na mnoha místech naší planety velice hmatatelně i dnes. Nemusíme však opouštět metaforickou rovinu této výpovědi – bez vody, bez zdroje života, nemůže pokračovat příběh nikoho z nás. A o to jde. Je možné pokračovat s tímto Mojžíšovým Bohem? Je možné pokračovat, když lidé, kteří mu patří, mají stále znovu pocit, že zůstávají sami? Zažili situaci sevření mezi mocí Egypta a mocí moře. Zažili sevření hladem. Zažili sevření žízní. Stále znovu se opakují situace, kdy člověk ztrácí výhled. To je únavné.

Ono je to únavné tak trochu pro všechny – pro ty, kteří pochybují i pro ty, kteří by je rádi ujistili, že se nemusí bát, protože Pán Bůh je přítomný. „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“

Je to volání, které mohlo zaznít i z úst Ježíše z Nazareta. V dnešním textu z Matoušova evangelia se ozývá otázka - „Jakou mocí to činíš? A kdo ti tu moc dal?“ Tato slova zaznívají po událostech v chrámu, kdy Ježíš jednak vyhnal prodejce, směnárníky a prodavače holubů a jednak uzdravil chromé a slepé. A především – po volání dětí „Hosanna Synu Davidovu!“. Znovu se lidé zapletli do náboženských problémů. Jakou mocí to činíš, kdo tě delegoval k tomu jednat tak, jak jednáš?

Tyto otázky jsou bezesporu logické. Je logické, že zaznívají i dnes. „Kdo má pravdu, kdo správně vysluhuje večeři Páně, kdo má právo určovat, jaký způsob života je ten správný?“ Jsou to logické otázky – protože hledáme jistý příbytek. Příbytek, který by nám nikdo nenarušoval, ve kterém by vše mělo své místo a řád.

Jenže – pak na tomto srovnaném místě naplněném řádem dojde voda. Najednou se před námi uzavře perspektiva života a my nevíme, jak dál. A my potřebujeme vědět, že Bůh je s námi. Ne jestli je pouze tady a jinde to dělají špatně, takže tam být nemůže. Potřebujeme vědět, jestli Bůh je tady. A najednou nám jako odpověď nestačí náboženská pravidla, ale pouze a jenom Boží přítomnost, která by nám otevřela cestu tam, kde my ji už nevidíme.

Ježíš je až rozčilující svým zvykem odpovědět i neodpovědět. Mohli bychom říci, že nás i s našimi pravidly pěkně převezl. A ono to tak v tom Matoušově vyprávění je i míněno – Ježíš se nenechal zahnat do pasti. Ještě není čas, aby byl zatčen. Ale zároveň je to i upozornění na naši lidskou schopnost bazírovat na nepodstatných otázkách. Ježíš něco přinesl. Bylo to proti Bohu, proti Božímu záměru s člověkem? Jan něco přinesl – bylo to proti Bohu, proti Božímu záměru s člověkem? Pomáhalo lidem to, co přinášeli, rozpoznat Boží přítomnost v jejich životech?

Vypadá to, že Boží lid na poušti ve chvíli zásadního ohrožení života, se bude ptát lépe. Ale neptá. Zlobí se na Mojžíše a na jeho Boha. Protože i tady má člověk jasnou představu, jak by to mělo být.

Po dlouhých letech jsem znovu otevřel knihu Antoina de Saint Exupéryho Malý princ. A tam jsem objevil krátký oddílek o poušti: „Bylo to už osmý den od chvíle, kdy mě porucha uvěznila v poušti, a vyprávění o obchodníkovi jsem zapil poslední kapkou vody ze svých zásob.

„Víš, ty tvoje vzpomínky jsou moc pěkné,“ řekl jsem malému princi, „ale ještě jsem neopravil letadlo a nemám už co pít, takže i já bych byl náramně rád, kdybych mohl pomaličku jít někam ke studánce!“ „Moje přítelkyně liška mi řekla….“ „Kloučku, tady už nám lišky k ničemu nejsou!“ „Proč ne?“ „Protože zemřeme žízní.“ Nepochopil, kam tím mířím, a odpověděl: „Mít přítele je dobrá věc, i když brzy umřeš. Já jsem moc rád, že jsem měl přítelkyni lišku.““

Dva pohledy, které se zcela míjejí. Zásadní pohled na to, co je to vlastně poušť. Na to, co ji vytváří. Co vytváří žízeň a všechno to, co bere člověku život. A to je něco, co se musí člověk naučit. Lidský pohled při putování pouští v knize Exodus je, že v lidských životech by poušť být neměla. A když je, někdo za to musí nést odpovědnost. Někdo, kdo by měl mít moc tuto poušť odstranit.

A v tom okamžiku místo tohoto sporu dostává název „Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: "Je mezi námi Hospodin nebo není?"“

Protože tato otázka není tou otázkou, kterou si mám pokládat. A to musím vzít na sebe, nejde to jinak, než abych začal u sebe. Protože na ní musím nalézat odpověď. Otázkou vůči Ježíšovi nemá být, jestli má právo dělat to, co dělá. Jestli ho skutečně poslal Bůh. Otázkou je, jak se učit rozpoznávat Boží přítomnost ve chvílích, kdy jsme na poušti, a někdo má žízeň, kdy někdo neví jak dál.

Tehdy najednou zazní slovo: "Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít." A Mojžíš to udělal - udělal to mnohokrát. A Ježíš mnohokrát vstoupil do lidského života a otevřel mu budoucnost – a k tomuto Ježíšovi a jeho životu se Bůh přiznal, i když byl od lidí odmítnut.

Dnešní texty nás ujišťují – Pán Bůh je s námi. S každým z nás. Všemu navzdory. Amen.

Píseň: 176 Někdo mě vede za ruku

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, je toho mnoho, co Ti toužíme odevzdat, je toho mnoho, kde se cítíme bezradní.

Prosíme za ty, kdo se musí vyrovnávat s nemocí. Prosíme za nemocné i za jejich blízké. Prosíme za sebe, abychom dokázali být pomocí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo žijí život s jakýmkoliv handicapem. Prosíme za děti, které ve škole potřebují asistenta. Děkujeme za všechny, kdo se snaží jim i zákonně zajistit pomoc. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, dávej nám všem sílu, abychom uměli povzbudit ty, kdo mají strach ze znovu narůstající pandemie. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, dávej nám sílu být těmi, kdo Ti důvěřují, kdo důvěřují zvěsti Ježíše z Nazareta o Tvém království otevřeném pro všechny odstrčené. Prosíme za lidi, kteří nejsou vnímáni jako lidé, ale jako problém. Prosíme za lidi z uprchlického tábora Moria. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, uč nás těšit se ze života, uč nás Ti za něj děkovat. Uč nás jej chránit. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, vyslyš naše tiché modlitby, ve kterých Ti chceme odevzdat své osobní díky a prosby.

Pane, vyslyš nás, když k Tobě voláme spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 623 Důvěřuj se v Pána

Poslání: On zemřel za nás, abychom my, ať živí nebo zemřelí, žili spolu s ním. Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

1Te 5,10n.18n

Požehnání: Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář! Ať je známa na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása! Ž 67,2-3

Píseň: 686 Radujte se v Pánu vždy