Uhříněves 24.12.2021 Lk 2,1-7 (Jiří Ort)

Uhříněves 24.12.2014

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny na společných bohoslužbách na počátku Božího hodu vánočního ujištěním o Boží milosti.

Introit: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (Tit 2:11 CEP)

Píseň: 478 Čas radost, veselosti

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, přicházíme v pokoře celí udivení z toho, o čem nás ujišťuješ svou vánoční zvěstí. Přemíláme si to v hlavě a nerozumíme. Přicházíme tedy za Tebou a prosíme, abys nám to vysvětlil. My to potřebujeme nejen vědět a pochopit, my to potřebujeme přijmout. Tvá zvěst o tom, že jsi poslal svého Syna v slabosti, jako dítě, abys zachránil tento svět, je tak nezařaditelná do toho všeho, z čeho my dnes přicházíme za Tebou, že nás to nejen udivuje, ale také leká, jestli je to vůbec možné, jestli to není jen takové naše snění.

Pane, prosíme Tě, buď tu dnes s námi svým Duchem svatým, buď s celou svoji církví. Pomoz nám všem přijmout tuto nepochopitelnou zvěst o příchodu Tvého Syna, abychom to společně, sjednoceni vděčností a radostí, dokázali dosvědčovat tomuto rozbolavělému světu. Amen.

Čtení: Iz 9,1-6

Píseň: 489 V tmách čekáme Tvůj, Kriste, jas

Text: Lk 2,1-7

Haleluja. Nebesa se zaradují, rozjásá se země vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. Haleluja. Ž 96,11a.13a

„Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo.“ Toto téma mě osobně provází letošním adventem. Velice jednoduchý a o to silnější obraz. Lid chodící v temnotách, lidé, kteří už si nejsou jistí bezpečností příštího svého kroku, natož aby měli představu, kam a kudy vlastně ve skutečnosti jdou. Do toho vzejde světlo. Situace se radikálně mění. Je to možné? Nebo je to utopie?

Jakoby nám evangelista Lukáš svým vyprávěním říkal – na tuto otázku není prostá odpověď. Je potřeba vstoupit do příběhu. A tak píše svůj spis vznešenému Teofilovi. A bere to ze široka. Staví kulisy. Pěkně postupně. Začne v kněžské rodině Zacharjáše, kam zasadí narození Jana Křtitele. A postupuje dál. Nenechá Teofila ani nás žít v představě, že žijeme pouze tady a teď – a vše můžeme vyřešit – jaksi od stolu. Bez minulosti, bez budoucnosti, bez jakýchkoliv souvislostí – bez rizika, bez rozhodnutí, které by mělo následky.

A tak nejprve v příběhu o narození Jana vstupujeme do kulis starozákonních. Jakoby Teofilovi – a nejen jemu - evangelista říkal - má smysl naslouchat i příběhům lidí a kultur, ke kterým nepatříme. Příběhům, svědectví života často nám vzdáleného. Pak se před námi otevřou zkušenosti, které se i pro nás stanou zásadními a určujícími. Tak, jako pro Teofila příběh národa, který si vyvolil Hospodin. Bůh Izraele.

Na scénu totiž s Janem Křtitelem přichází celé dějiny vyznavačů tohoto Boha. Otevírá se příběh, ve kterém Bůh vedl svůj lid, který s ním uzavřel smlouvu na Sinaji, který slíbil, že od uzavřené smlouvy neodstoupí. Byla to dlouhá cesta – plná nadšení a vděčnosti, ale také zklamání a odmítnutí. Otevírá se velký příběh plný příběhů lidských. Příběhů, do kterých vstupuje Hospodin skrze své proroky se zaslíbeními, s ujištěním o tom, že lidé nebloudí sami v temnotách, ale je tu světlo – a především je tu ten, kdo ho přináší.

Evangelista tedy zve do příběhu, ve kterém Bůh nemlčí. Jenže – skutečně Pán Bůh nemlčí? Skutečně mu Jeho lidé nejsou lhostejní? To je mučivá otázka, kterou dobře známe. Kterou dobře znal Teofil, kterou dobře znali už ti, kterým bylo určeno dnešní čtení z knihy proroka Izajáše. Kterou dobře znal i kněz Zacharjáš. Ten, který byl denně v chrámu a doufal, čekal, že se naplní ona zaslíbení, o kterých mluvili proroci. Že Hospodin promluví i dnes. A najednou přichází Boží posel, anděl, a vyřizuje vzkaz. Přichází za Zachariášem se zaslíbením narození syna. Přichází za Marií se zaslíbením narození syna. Bůh promlouvá. Ono to v Bibli není nijak zvláštní – když listujeme jejími stránkami, tak zvěst evangelistů přichází hned po zvěsti proroků. Tedy to, že Hospodin promlouvá je vlastně kontinuální. Ale časově je tam mezera – desítky let bez proroků. Kdyby mezera – ona je tam pořádně široká propast Božího odmlčení.

A najednou tu Lukáš píše Teofilovi a hned do první kulisy zasazuje Boží promluvení. A už je to k nezastavení – anděl přichází za Marií a vyřizuje jí, že se jí narodí dítě. Není divu, že doprostřed toho všeho Lukáš zasazuje dva chorály – Mariin a Zacharjášův. Hospodin je při díle!

Bylo by pěkné zůstat v těchto kulisách – ale Lukáš staví nové. Protože příběh pokračuje. Pokračují dějiny lidských příběhů, do kterých patří i příběhy naše. A různost kulis nás nemá zmást. Protože příběh o Boží přítomnosti tu zůstává. Nejde o to ohlížet se za kulisami, ale ptát se po příběhu, ptát se, jestli se stále děje.

Tak se tedy ptáme a rozhlížíme se. Příběh skutečně vidíme. Navzdory různým kulisám tu zůstává příběh světské moci, která vydává příkazy a lidé poslouchají. Ať už jsou kulisy jakékoliv, odehrává se v nich příběh nejen lidské bezmoci, ale i selhání a dokonce zloby a nenávisti. Příběhy ďábelské moci.

Josef s Marií se vydávají do Betléma. A my vidíme ty davy uprchlíků, které jsou čím dál početnější. Uprchlíků před válkami na nejrůznějších místech světa. Uprchlíků před chudobou. Uprchlíků před rozbitými lidskými vztahy, před lhostejností a svévolí. Poutníků za nadějí. Vidíme bezmoc tváří v tvář událostem, které nás přesahují. Nikos Kazantzakis volání bezmocných popsal ve své knize Kristus znovu ukřižovaný: „Ó slyš náš pláč, nářek náš, našich proseb hlas k Tobě stoupá! Rač zmírnit nářek náš! Bože, vyslyš nás, slyš nářek náš a pláč. Měj slitování!“ A já se přiznávám, jak se tohoto volání lekám. Ale ještě víc se lekám odpovědi kněze Grigoria, kterou si tak snadno přisvojujeme: „Kdo je to? Co tady u nás chtějí?“

Kulisy, ve kterých žijeme. A přece – i když zůstaneme v této části příběhu, na jeho počátku, i když zůstaneme v kulisách reality, kterou tak dobře známe, stojí za to se rozhlédnout, jestli přece jen i v těch současných kulisách neprobleskuje něco ze zaslíbení, něco z Božího jednání s člověkem. Jestli neprobleskuje ten příběh, o kterém píše evangelista. V Řeckých pašijích se zvednou obyčejní lidé a dají něco málo těm, kdo jsou bez domova. „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.“

Je to zvláštní. Máme radost z každé takové pomoci, ale jakoby to nebylo dost, jakoby to byly jen drobnosti. My si to musíme trochu připomínat, ale evangelista byl přesvědčený o tom, že právě tady se Pán Bůh přiznává. Právě tady žehná. Že tady všude se odehrává příběh, ten Boží příběh, do kterého jsme zváni. A evangelista nám před oči staví veliký vykřičník, abychom si toho všimli. Ano, skutečně – to světská moc hýbala a hýbe lidmi, hýbají jimi ekonomické zájmy a náboženství nenávisti. Ale my tu uprostřed toho všeho slyšíme zvěst. Císař vydal nařízení, všichni vyšli, aby se dali zapsat tam, kde se narodili – a Josef s Marií šli do Betléma. A tam se narodilo dítě.

Naplnilo se zaslíbení. Je toho mnoho, čeho se lekáme, s čím si nevíme rady. A přece jsme se tu setkali. Ne navzdory tomu, ale právě pro tu realitu kolem nás. Abychom si připomněli, pro sebe i pro druhé, že ten Bůh, který provázel svůj lid, je stále při díle. Ujišťuje nás o tom narození dítěte. To je Lukášovo svědectví o Božím příběhu pro člověka. A my se z něj dnes smíme radovat. Amen.

Píseň: 458 Velebme vždy s veselím

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, dnes se smíme těšit z Tvé zvěsti. Dnes se smíme radovat, žes nás ujistil, že nezapomínáš na člověka, že nemlčíš. Žes přišel na tento svět jako dítě, aby nikdo z lidí nezůstal opomenut. Aby nikdo nemusel mít strach, že Ti nepatří, protože jsi příliš vzdálený.

Pane, zároveň vyznáváme, jak nás trápí osud všech těch, kteří jsou z nejrůznějších důvodů vylučováni ze života, který Ty nabízíš.

Pane, dnes Tě chceme prosit za nemocné. Za naše blízké, o které máme starost, za lidi v nemocnicích. Prosíme za ty, kdo se o ně starají, prosíme za zdravotníky, pečovatele, za rodinné příslušníky. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme Tě za ty, kdo jsou opuštění, kdo prožívají odmítnutí. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří jsou najednou vystaveni výrazně zvýšeným nákladům spojeným se základními potřebami k životu a neví, jak to zvládnout. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, trápí nás, že nemůžeme pomoci všude, kde bychom chtěli. Přepadá nás pocit marnosti. Moc prosíme, abys nás vyváděl ze skepse a vedl k naději pomoci, k jaké máme sílu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, dnes chceme děkovat za všechny, kdo se snaží být pomocí. Moc Tě prosíme, abys všem dával sílu v boji s rezignací. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, dnes chceme prosit za mezilidské vztahy. Za partnerské vztahy. Trápí nás, jak málo často stačí, aby se vztahy rozpadly. Pane, prosíme za trpělivost a pokoru. Prosíme za Tvou milost pro všechny. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo tuto dobu prožívají uprostřed chudoby a násilí, prosíme za všechny, kdo hledají domov. Za ně Tě, Pane, prosíme.

V tichosti Ti odevzdáváme své osobní prosby a díky.

Spolu se všemi, kdo v tomto světě hledají Tvůj pokoj, k Tobě voláme jako ke svému Otci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 460 Už proroctví Daniele

Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.

Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen. 2Te 2,16n

Píseň: D 655 Tichá noc