Říčany 9.1.2022 Lk 3,21-22 (Jiří Ort)

Říčany 9.1.2022

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na bohoslužbách, ve společenství, do kterého jsme směli přijít z Boží milosti.

Introit: Hlahol Hospodinu, celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před Jeho tvář s plesem! Ž 100,1

Píseň: 128 Oči všech se upírají

Modlitba: Pane Bože, přicházíme za Tebou jako Tvoje děti. Přicházíme poděkovat, že máme za kým a kam přicházet, že smíme vědět, kde je náš domov. Děkujeme, že Tě smíme nazývat naším Otcem, děkujeme, že nás tento vztah přivádí za Tebou mezi ostatní lidi. Do společenství s těmi, které sis povolal a kteří tak smějí tvořit Tvoji církev.

Děkujeme, že se smíme v tomto společenství učit rozpoznávat nový prostor pro život – nejen pro nás, ale pro celé stvoření. Prostor, který se nám otevřel ve smrti a vzkříšení Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista. Vyznáváme, že v tomto prostoru neumíme žít, že z něj utíkáme nebo jej zanášíme nepořádkem svých představ i představ tohoto světa. Ty to vidíš, vidíš i naši slabost, když nás voláš k nápravě. A místo odmítnutí za námi přicházíš, bereš za ruku a vedeš k sobě domů a učíš nás tu žít.

Za to všechno Ti chceme dnes zvlášť poděkovat. A poprosit za celou Tvoji církev, aby byla svědkem o Tvém soudu, který je tak nepochopitelně naplněn Tvoji milostí. Amen.

Čtení: Iz 43,1-7

Píseň: 673 Tak málo přímých cest

Text: Lk 3,21-22

Haleluja. Buď požehnán Bůh Hospodin, Bůh Izraele; jedině on koná divy. Buď navěky požehnáno jeho slavné jméno, celou zemi nechť naplní jeho sláva! Haleluja. Ž 72,18n

Dnešní neděle se také nazývá nedělí Ježíšova křtu. Ale když si pozorně přečteme ony dva verše ze 3. kapitoly Lukášova evangelia, které jsme slyšeli jako dnešní text, s překvapením zjistíme, že samotný Ježíšův křest není v centru dění. Jakoby byl pouhou spojkou s předchozí událostí Janova vystoupení a reakcí posluchačů na Janovu zvěst. Jako kulisa k tomu, co přichází. A do této kulisy nepatří pouze křest mnoha lidí a Ježíše, ale také Ježíšova modlitba. To je obraz, který máme před očima, když čteme ony následující řádky. „Otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.““

Ježíš byl pokřtěn a modlil se. Modlil se stejně jako ve všech zlomových okamžicích svého života. My vlastně nevíme, co bude následovat. Víme, že Ježíš je ten, se kterým jsme se setkali jako s naplněním zaslíbení. Slyšeli jsme to z úst anděla Gabriela, slyšeli jsme to z úst Alžběty, zvěstovali to pastýři. Ale vlastně zatím nevíme, co to bude znamenat. Jedno však vědět můžeme – tento Ježíš se zcela solidarizoval s těmi, kteří byli součástí zástupu, který přicházel za Janem Křtitelem. S těmi „všelijakými“, i s těmi, které Jan nazval „plemenem zmijí“. A Ježíšova reakce na Janovu zvěst je modlitba. Nevíme, co přichází. Neví to ani Ježíš. Tak jako na konci svého příběhu v zahradě getsemanské. Ale tam i tady se Ježíš modlí. Učí se, zápasí o důvěru Bohu, o důvěru v Boží plán pro člověka, v Boží plán pro stvoření.

A nad touto scénou se otevřelo nebe, na tohoto Ježíše se snesl Duch svatý v podobě holubice, tady se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ V tuto chvíli zaznívá potvrzení toho, co dosud zaznělo. To chce říct evangelista, to chce říct církev výběrem tohoto textu. To, co jsme zatím slyšeli, z čeho jsme se tak radovali, to bylo skutečně z Ducha svatého, to skutečně bylo součástí Božího plánu. My už na to nemáme tak citlivé uši, ale otevřená nebesa, hlas z nebe – v tom Lukášův posluchač jasně slyšel apokalyptický slovník, apokalyptickou obraznost. A i my máme slyšet – vztah k tomuto Ježíši je tím rozhodujícím v lidském životě. Tím, co je rozhodující pro naši budoucnost.

Protože on je Syn Boží. Znovu tu jsou poněkud ve výhodě Lukášovi současníci. Protože pro ně to nebyl pouhý titul – poněkud tajemný, který svání k metafyzickým úvahám o Ježíšově podstatě. Lukáš tu má na mysli něco zcela jiného – nikoliv nebeského, ale velice „zemitého“. Ježíš je ten, který svým životem bude reprezentovat Boží záměr pro člověka i celé stvoření. Tedy to, že je Ježíš tím rozhodujícím v životě znamená orientovat se podle všeho, s čím tento Ježíš přichází. Protože on přináší hodnoty života, který má před Boží tváří budoucnost. Tady se vlastně odehrává diskuse s těmi, kdo se chlubí tradicí otců, kdo se spoléhají na svůj původ, na svoji příslušnost k určité skupině, kdo se spoléhají na vlastní schopnosti.

K dnešnímu textu z Lukášova evangelia připadl oddíl z proroctví proroka Izajáše. Z části, která oslovuje Boží lid v zajetí v Babylóně. A do této diskuse o Ježíšově synovství Božím vstupuje odjinud. Mezi 42. a 43. kapitolou Izajášova proroctví, ze které jsme četli, je ostrý střih. „Což to nebyl Hospodin, proti němuž jsme zhřešili? Nechtěli jsme chodit po jeho cestách, jeho zákon jsme neposlouchali. Proto na něj vylil své hněvivé rozhořčení, krutou válku; plameny vyšlehly, a Jákob nic nepoznal, hořelo, a nebral si to k srdci.“ A hned vzápětí přichází mohutné slovo naděje, které jsme slyšeli. Ujištění, že patříme do Boží ruky a ne do ruky jakékoliv mocnosti, i když vzbuzuje sebevětší hrůzu. Připomenutí základní skutečnosti víry, že tento Hospodin, Bůh Abarahamův, Izákův a Jákobův, vyvedl svůj lid z otroctví v Egyptě, že ho vyvedl ze situace, kdy z jedné strany stál faraon se vším svým vojskem a z druhé moře symbolizující všechny síly chaosu, síly smrti. Z toho všeho Hospodin vyvedl svůj lid.

Ale centrem celého tohoto ujištění je ujištění: „Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel. Jako výkupné jsem dal za tebe Egypt, Kúš a Sebu dal jsem místo tebe. Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi a národy za tvůj život.“ „Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval, posílám k tobě svého Syna“.

Tady se koncentruje náš věčný zápas o podstatu lidství. O naši vlastní identitu. Věčný zápas o to, abychom našli potvrzení u druhých, a tak došli k sebepotvrzení. Abychom někým byli, abychom vlastnili – vzdělání, majetek, moc, ale i úctu a lásku. Do tohoto zápasu staví evangelista identitu Ježíše z Nazareta jako Božího Syna. A najednou slyšíme – nejde o názory, nejde o příslušnost, nejde o vlastnictví, nejde o přijetí druhými. Jde o to, že nás Pán Bůh přijal, protože si nás zamiloval. Jde o přijetí Božího plánu stejně, jako ho přijal při svém křtu Ježíš. Nemusíme se tedy ohlížet, kontrolovat, zkoumat minulost, nemusíme být sevřeni výhledy do budoucnosti, ale smíme se otevřít přítomnosti s jejími otázkami a nechat do ní zasvítit světlo Božího hlasu, který zazněl nad Ježíšem z Nazareta: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Amen.

Píseň: 769 Jeden Pán, jedna víra

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, náš Otče, je toho hodně, za co chceme děkovat. Ohlížíme se a děkujeme za všechny zázraky Tvé přítomnosti – v osobních vztazích, v rodinách, ve sborovém společenství a v církvi, ve svém okolí, ve společnosti.

Zároveň Ti to všechno chceme odevzdat a prosit Tě o Tvou přítomnost ve všem, co máme před sebou.

Odevzdáváme Ti vztahy, ve kterých žijeme. Prosíme Tě, abys nás proměňoval svým Duchem svatým a my tak dokázali naslouchat jeden druhému a nebyli na sebe zlí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti sborové společenství, ve kterém žijeme. Prosíme, uč nás vytvářet prostředí, kde se lidé mohou hmatatelně setkat s nadějí evangelia. Aby náš sbor byl místem odpuštění a pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, o které máme starost. Prosíme za nemocné – v našich rodinách, v tomto sboru, mezi přáteli. Prosíme za ty, kteří jdou na operaci. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo mají strach z budoucnosti. Prosíme za ty, kdo se cítí nepřijati a nedokáží přijmout sami sebe. Prosíme, veď nás za nimi se slovem a skutkem povzbuzení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naši společnost. Za to, abychom my, její občané, nevzdávali naději na její proměnu. Abychom nerezignovali na snahu vytvořit místo k životu, kde by vládla úcta k lidem na okraji, k menšinám, k různým náboženství, k přírodě. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, abychom dokázali svědčit o Tvém přijetí v rozdělené společnosti. Prosíme, abys nás posiloval ve službě Tvému království. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za celý svět, za celé Tvé stvoření. Za všechna místa, kde lidé žijí v chudobě a strachu z násilí. Dnes Tě zvlášť prosíme za situaci v Jemenu. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme, povzbuzuj nás všechny ve víře. Uč nás volat k Tobě v důvěře, že Ty nám nasloucháš a jednáš v našich životech. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš nás i v tuto chvíli, kdy k Tobě v tichosti i nahlas voláme své osobní prosby.

Voláme k Tobě se všemi, kteří touží po životě:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 709 Ó ujmi ruku moji

Poslání: Ať vaše radost, vaše dílo i vaše slova vypráví o vaší naději a jsou zaslíbením toho, co přichází od Boha.

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Píseň: 289 Tebe, Bože, chválíme