Uhříněves 26.6.2022 Lk 9,51-62 (Jiří Ort)

Uhříněves 26.6.2022

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás všechny při krásné příležitosti těšit se z ujištění Boží naděje pro životy naše i celého stvoření.

Introit: Hospodin mě podepíral, učinil mě volným; ubránil mě, protože si mě oblíbil. Ž 18,19b.20

Píseň: 48 Rozveselte se v Hospodinu

Modlitba: Chceme tě následovat, Pane.

Lpíme na svých mrtvých myšlenkách,

objímáme své milované jistoty,

a rozptylujeme se věcmi tohoto světa.

Chceme tě následovat, Pane.

Veď nás zpět ke své dobrotě,

zahrň nás svým milosrdenstvím,

a obrať naši tvář k Jeruzalému,

abychom Tě mohli následovat všude, kam nás chceš vést. Amen.

Slovo dětem:

Píseň: S 375 Volný jsem

Čtení: Lk 9,51-62

Píseň: 673 Tak málo přímých cest

Text: Ga 5,1.13-16

Haleluja. Miluji tě vroucně, Hospodine, moje sílo. Haleluja. Ž 18,2

Ježíš nastavil svou tvář Jeruzalému. Tak bychom mohli otrocky překládat řecký text. Nastala doba vyvýšení. Tyto motivy, které následují po předpovědi utrpení, nás nenechávají na pochybách, jakým událostem se Ježíš rozhodl jít vstříc.

Až dosud v podání evangelisty Lukáše působil Ježíš v Galileji. Všechno, co tam říkal a dělal byla zřetelná distance od modelu života, který představoval Jeruzalém jako nábožensko-mocenské centrum. Ježíš však nezůstává u této „kritiky na dálku“. Právě vzhledem k tomu, je je v 9. kapitole propletena Ježíšova životní cesta s životními cestami jeho učedníků, je Ježíšovo rozhodnutí „nastavit svou tvář“ tomu, co ho v Jeruzalémě čeká, zcela zásadní. Připomíná to trpícího služebníka z proroctví proroka Izajáše: „Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben.“ Tedy – aby Ježíšova mise byla naplněna, aby nenechal opuštěné všechny ty, kteří žijí v mocenské sféře pravidel, která se staví proti Boží nabídce života v Ježíši z Nazareta, musí jít Ježíš právě do centra této moci. Znovu si připomeňme oddíl z Izajáše o trpícím služebníku: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

A Ježíš jde do centra této moci značně neobvyklým způsobem. Cesta, kterou Židé tradičně chodili z Galileje do Jeruzaléma, vedla po západním břehu Jordánu. Vyhýbala se tak samařskému území – tedy přesněji – vyhýbala se jeho obyvatelům. Těm, vůči nimž Židé cítili silnou antipatii jako k heretikům. Jako k těm, kdo pokřivují víru v Hospodina. Evangelista Lukáš tak ukazuje, že to, co Ježíš nabízí, nabízí všem. Že ona nabídka alternativních hodnot pro život platí pro všechny.

Jenže – teď evangelista ve svém vyprávění jakoby zaostřuje z Ježíše na učedníky. Na nás. Jak my se vyrovnáváme s důrazy toho, koho vyznáváme jako Spasitele. Učedníci poslušně jdou do prostředí, kterému by se sami za sebe raději vyhnuli. Chtějí tam svému mistrovi připravit místo k přenocování – a setkávají se s odmítnutím. Odmítnutí mistra, odmítnutí toho, na kom mi záleží, s kým jsem se identifikoval. Odmítnutí mě, mé identity. A nastupuje naprosto lidská reakce. Bůh je přece mocný! Ten Bůh, ve kterého věřím! Je mnoho příběhů, kde to jasně osvědčil, tak ať to osvědčí i nyní! „Pane, máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Chceme přece dobré věci a tady se této snaze brání. A tak tedy, Bože, odstraň ten problém, se kterým si nevíme rady. Lidi jako problém. Lidi, kteří odmítají přijmout naše představy. Zašlapat, spálit, zničit – vždyť jsou stejní jako Bálovi kněží kdysi za dob Eliášových.

Je zajímavé, jak se celou 9. kapitolou proplétají lidské představy uskutečnění našich představ s tím, co přináší Ježíš. Učedníci cítí potřebu zástupu, ale nevědí, jak jej nasytit. Učedníci jsou uchváceni situací proměnění na hoře a chtějí tam zůstat daleko od světa plného bolesti. Selhávají v pomoci posedlému chlapci. Dohadují se, kdo je největší. A těsně před naším dnešním textem slyšíme jejich otázku Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my.“

Najednou jsme v naší realitě. V realitě, ve které se cejchují lidé, ve které jsme si na prvním místě určili, koho je třeba nenávidět místo toho, komu je třeba pomoci. Kdy zkoumáme, jestli ti druzí správně a dost nenávidí. Jestli je ten Jarek Nohavica hoden, aby pomáhal. A najednou zjišťujeme, že do toho balíčku plném těch, které je třeba nenávidět, nám propadají lidé, kteří by tam být neměli. Že nám tam propadají oběti – protože si s jejich situací nevíme rady. Protože máme sami strach a na jejich strach už nemáme sílu. S hrůzou jsem četl povzdech jedné ruské opoziční novinářky, která z Ruska musela uprchnout: „V Rusku jsem byla nepřítelem státu, tady jsem nepřítelem všech.“ A pak už je jen krůček k tomu nenávidět uprchlíky z Ukrajiny.

„Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.“ Ježíš nezastavil, nezvedl oči v sloup s tím, že s námi je skutečně všechna práce marná. Ano, nevíme, jakého jsme ducha. Narážíme na to až příliš často. Narážíme na to, že jsme stále v otroctví svých představ, svých strachů, svých nenávistí. Že úplně nevíme, co to znamená následovat Ježíše, který je Kristus, Mesiáš. To krásně vidíme v následujících verších našeho textu, kdy se s upřímnou touhou k Ježíšovi hlásí noví učedníci. Jen – úplně nerozumí tomu, co to vlastně znamená.

Jsem vděčný, že podle ekumenického lekcionáře na dnešní neděli připadl i oddíl z Pavlovy epištoly do Galácie. Apoštol nás ujišťuje, že nepatříme do otroctví strachu. Že nemusíme patřit do otroctví nenávisti. Že je tu možnost žít jinak. Ano, klopýtáme, jsme zmatení. Ale apoštol nás ujišťuje, že je tu naděje a že není iluzí. Vždyť už platí: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. … Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.“ Amen.

Píseň: 684 Toužíme v lásce žíti stále

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Hledáme tě, Pane; voláme hlasitě, abys nás vyslyšel.

Shromáždi nás pod svá křídla a vtáhni nás do svého pokoje.

Obrať naši tvář k těm, kdo potřebují uzdravení. Kéž jsme prostředníky tvého uzdravení, celistvosti, útěchy a pokoje... Za to Tě, Pane, prosíme.

Obrať naše tváře k požehnání na našich cestách. Uč nás vidět zázrak daru tohoto dne, zázrak společenství shromážděné v radosti, zázrak tajemství života. Za to Tě, Pane, prosíme.

Obrať naši tvář k bolesti tohoto světa. Tam, kde lidé bojují proti útlaku a nespravedlnosti, ať máme oči, abychom viděli. Tam, kde lidé volají po úlevě od hladu, bídy, násilí a ztrát, kéž máme uši, abychom je slyšeli. Dej nám odvahu, abychom se stále dívali na tvé děti, které trpí. Pomoz nám nabídnout tvou milost a uzdravení zraněnému světu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Obrať naši tvář k naději tohoto světa. Dej, ať se navzájem povzbuzujeme, nabízíme si milost, pozvedáme se a jsme ochotni zkusit i divoký a bláznivý nápad pro poskytnutí naděje. Dej nám odvahu k neúspěchu a důvěru, abychom to zkusili znovu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Obrať naši tvář k nepochopení tohoto světa. Veď nás k tomu, abychom naslouchali, aniž bychom potřebovali opravovat. Pomoz nám hledat společné porozumění a usilovat o jednotu, aniž bychom obětovali spravedlnost. Dej nám odvahu mýlit se, pokoru, když víme, že máme pravdu, a důvěru, abychom mohli hledat lepší porozumění. Pane, ve svém milosrdenství vyslyš naši modlitbu.

Chtěli bychom následovat všude, kam nás chceš, Pane. Obrať naši tvář ke svým neviditelným stopám, abychom tě mohli následovat do Jeruzaléma a dál.

Vyslyš nás, prosím, když Ti v tichosti odevzdáváme své osobní díky a prosby. … Za to vše Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě se všemi, kdo touží po životě:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 256 Ježíši, Pane nejvyšší

Poslání: Ježíšova výzva je jasná:

"Jděte a hlásejte Boží království."

Jděte tedy s důvěrou v Boží blízkost a hlásejte, že Boží království přišlo.

Jděte s důvěrou v Boží vytrvalou lásku a vyprávějte lidem, jak jsou milováni.

Jděte s důvěrou v Boží něžné milosrdenství a oznamte lidem, že je zachraňuje Boží milost.

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Amen. Fp 4,7

Píseň: 418 I když se rozcházíme