Uhříněves 15.7.2018 Lk 10,25-42 (Jiří Ort)

Uhříněves 15.7.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám ve společenství, ve kterém se smíme otevřít naději pro nás i pro všechny lidi.

Introit: Lidé všech národů, tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně. (Psa 47:2 CEP)

Píseň: 166 Pán Bůh je přítomen

Modlitba: Pane Bože, přicházíme a chceme Ti moc poděkovat, že jsi za každým člověkem poslal Ježíše Krista se zvěstí o Tvém království. Děkujeme, že jsi nás všechny ujistil, že navzdory naší lidské logice, On je Pánem nad lidskými životy.

Děkujeme, že tak sami sebe můžeme dát do uvozovek. Že smíme vědět, že Ty přijímáš každého člověka a nabízíš mu šanci života. Děkujeme, že to nejsme my, kdo o tom rozhoduje.

A moc Tě prosíme, abys nám to připomínal. Moc Tě prosíme, abys nám pomohl bořit hradby, které jsme si mezi sebe nastavěli. Odevzdáváme Ti celé Tvé stvoření v naději zvěsti Ježíšova vzkříšení, v naději evangelia. Amen.

Čtení: Lk 10,25-37

Píseň: 404 Pane Ježíši Kriste

Text: Lk 10,38-42

Haleluja. Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy. Haleluja. (Psa 95:1 CEP)

Oba dnešní texty byly součástí našich večerních biblických rozhovorů na sborové dovolené. A já si znovu uvědomil, jak zavádějící je, když se tyto texty od sebe oddělí. Toto oddělení najdeme i v ekumenickém lekcionáři v textech pro dnešní a příští neděli, ale my se vzbouřili a poslechli si dnes oba texty pěkně pohromadě.

Celý oddíl by se dal nadepsat „příběhy o slyšení a jednání“. To jsou pro evangelistu Lukáše Ježíšova ústřední témata pro následování. To si můžeme uvědomit ve slovech podobenství o muži, který stavěl dům bez základů, která jsou ještě podtržena jejich umístěním do úplného závěru Kázání na rovině. „Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů. Když se na něj proud přivalil, hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.“ (Luk 6:49 CEP)

Při četbě dnešních textů jsme v situaci, kdy se učedníci vrátili z mise, na kterou je Ježíš poslal, plni údivu a nadšení, že jsou skutečně schopni pomoci – že skutečně existuje propojení mezi Ježíšovým slovem a praktickým jednáním. Že toto propojení funguje.

Jsme v situaci, kdy i Ježíš má radost, protože vidí, že Boží záměr je naplňován zcela nečekaně těmi „maličkými“, kteří jinak nemají v řádu tohoto světa žádnou váhu. Děje se skutečně něco zcela výjimečného. „Když byli sami, obrátil se na své učedníky a řekl jim: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli." (Luk 10:23-24 CEP)

Jakoby zákoníkova slova vše vrátila na zem. Zpět do běžného života. Do běžného života věřícího člověka. Do našeho běžného života. I tady – a právě tady – se pohybujeme v kulisách onoho „slyšet-jednat“. Zákoník mnoho slyšel. Mnoho četl. A teď se ptá, co má „dělat“, aby měl podíl na věčném životě. A stejně jako na mnoha jiných místech v Lukášově evangeliu, i tady se objevuje důraz na to, že to, co je v Zákoně, je – co se praktického jednání týká - vlastně dostatečné. „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" On mu řekl: "'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'." Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ." (Luk 10:26-28 CEP)

A tady se ocitáme na hranici. Prostě proto, že jsme lidé. A takové absolutní výzvy se bojíme. Prostě proto, že takto řečeno je to neuskutečnitelné …. To ostatně zaznělo také v našem večerním rozhovoru nad tímto textem na sborové dovolené.

A tak otázka, která zazněla z úst zákoníka, je otázkou obecně lidskou a věčnou. „Kdo je můj bližní?“ Z těžké situace by nám mohla pomoci ideologie. Dotlačit Ježíše k jasnější formulaci, ze které by se dalo vyvodit, komu ještě máme pomoci a komu nemusíme. Stanovit nějaké hranice. Protože právě v hranicích je problém obou dnešních příběhů. On totiž, poctivě řečeno, každý člověk potřebuje udržovat vlastní hranice. Velice častou příčinou psychických problémů je to, že si nejsme schopni své hranice stanovit a držet je. Že pak nezvládáme tlak nároků lidí kolem nás.

Co tedy s tím? Co s oním notoricky známým příběhem o Samařanovi, příběhem, který si žije svůj vlastní život zcela mimo souvislost Lukášova evangelia? Ježíš odmítl zákoníkův pokus znovuvybudovat zeď mezi lidmi tam, kde ji Ježíš systematicky boří. To je zřetelné už z výběru osob v podobenství. To je zřetelné i z toho, že Ježíš šel do samařských vesnic navzdory odmítnutí v jedné z nich. Odmítl ideologickou odpověď.

Ježíš prostě odmítá ideologizovat lidství. To, co je pro něj důležité, je motivace onoho Samařana - „byl hnut soucitem“. Tečka. Nic víc, nic méně. Žádné dumání, jestli ten který člověk sdílí moji ideologii. Žádné omílání mantry o křesťanech a nekřesťanech, o bisexuálech a homosexuálech, o „slušných lidech“ a cikánech, o ženě v tradiční roli nebo v roli nové, emancipované. Byl hnut soucitem. Tento důraz nám naplno sepne o pár kapitol později, kdy v podobenství o milosrdném Otci byl právě otec „hnut soucitem – lítostí“, když uviděl svého syna vracet se domů. To je Ježíšův program – naplnit lidská srdce soucitem, aby se stala srdci lidskými. Obrátit pohled z ideologie na člověka, naslouchat a nabízet povzbuzení, ať už bude mít jakoukoliv formu.

Ano, ale co v této souvislosti máme dělat se sestrami Martou a Marií? Co s příběhem, který si také žije vlastním životem a je vnímán jako střet dvou způsobů zbožnosti? Jedna naslouchala, druhá jednala. Takže je přece jen naslouchání víc? Ten zásadní problém je, že o to nejde. To zásadní je, že tu před Martou a Marií i před námi jako posluchači, stojí Ježíš. To on přišel na návštěvu. A evangelista si dává hodně záležet, aby ukázal, kým Ježíš vlastně je. V našem krátkém oddílku zaznívá zřetelná identifikace Ježíšovy role. „Marta k němu přišla a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!" (Luk 10:40 CEP) Tady si Marta možná neuvědomuje, co to vlastně oslovením Ježíše vyjádřila. Ale evangelista jakoby říká – no právě – to Pán jí odpověděl: “Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře. Vybrala si to, oč nepřijde."” (Luk 10:41-42 CEP)

V tomto příběhu jde o to, jak přivítat Pána. O to, jakou roli v tomto uvítání přijmeme. Když použiji obrazu z běžného života, tak starání se o někoho může toho druhého také znesvobodňovat. Vzpomínám si na film Postřižiny, kde nájemce pivovaru byl nesmírně šťastný, když si jeho žena zlomila nohu, on se o ni mohl starat a nemusel se děsit její osobnosti, která byla poněkud nespoutaná.

Ona ta Martina role byla ustaraná, máme k ní sympatie nejen díky apokryfu Karla Čapka. Ale zároveň je to role dost nebezpečná. Protože, paradoxně, byla vlastně Marta tou ústřední postavou. Ona určovala, co je třeba. Ona určovala pravidla. Ona věděla, co je správné, a proto mohla také určovat, jak se kdo má chovat. Marta se nemusela tát po hranicích jako onen zákoník – ona je prostě sama určovala. Ona se starala o Ježíše a určovala, co Ježíš potřebuje a co ne. Chcete-li – dělá klasickou chybu člověka, který už si zpracoval evangelium – zvěst o Ježíši z Nazareta jako Spasiteli, jako o tom, kterého poslal Bůh zvěstovat Boží království. Ve kterém ovšem přisoudil Ježíšovi roli statisty. Marta převrací role – ona je hostitelkou, Ježíš hostem.

A tento model ničí všechny – lidi okolo i aktéra samotného. Lidi okolo proto, že jim není dovolenou být sebou samými, že jsou zpracováváni a cpáni do správných škatulek. Že jim jsou určovány životní role podle správného mustru, který někdo určil. A pro aktéra samotného – pro Martu – je tu také jedno obrovské nebezpečí, na které Ježíš hned upozorňuje. Jestliže Marta ztotožní svůj život s hranicemi, které sama určí, pak s jejich pádem – ve který vlastně všichni doufáme – svůj život ztrácí.

Ježíšovo odmítnutí ideologizovat jakýmkoliv způsobem lidství není nárokem, pod kterým se nutně musíme hroutit. Je to naopak naděje – naděje pro nás všechny. Protože Ježíš ujišťuje, že lidskost, která je součástí Božího království, nezná hranice. Protože garantem této lidskosti je milosrdný Otec, který otevírá náruč všem svým zbloudilým dětem. Amen.

Píseň: 384 Pomoz mi můj Pane

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, vyznáváme, jak moc je v nás toho zákoníka. jak moc je v nás Marty. Jak chceme vše řídit podle svého. A jak nám docházejí síly. Moc Tě prosíme, abys nás znovu přiváděl ke své naději, abychom pak dokázali být skutečnou pomocí.

Pane, prosíme, uč nás naslouchat lidem kolem nás. Prosíme za všechny, kterým nerozumíme, před jejichž problémy se cítíme bezmocní, a proto před nimi raději zavíráme oči. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří se cítí být na konci sil a těší se, až si je zavoláš k sobě. Moc Tě prosíme, abychom jim dokázali porozumět a ujistit, že je skutečně máš rád a mají místo v Tvé náruči. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří jsou nešťastní, protože jim selhaly v životě vztahy. Prosíme za ty, kdo vztah nedokáží navázat a cítí se opuštění. Prosíme, abychom dokázali naslouchat tam, kde sami neznáme řešení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo si nevědí rady s problémy kolem nás a utíkají se k radikálním řešením. Prosíme, dávej nám sílu, abychom neztráceli lidskost tam, kde nesouhlasíme. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kdo jsou v naší společnosti vytěsňováni na okraj, za všechny, kterým je vnucována role podle představ jiných. Prosíme, posiluj nás, abychom nevzdávali snahu měnit sami sebe i pravidla a zákony kolem nás tam, kde jsou nelidská. Za to Tě, Pane, prosíme.

Moc Tě prosíme, vstupuj do našich životů a boř hradby, které jsme si nastavěli. Prosíme zároveň, abychom od Tebe dokázali přijmout jistotu přijetí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, dávej nám sílu, abychom dokázali přijímat druhého člověka napříč různým škatulkám, do kterých je zařazen. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, v tuto chvíli naše tiché díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám. Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Ef 4,32-5,2

Požehnání: A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši. Fp.4,7

Píseň: 679 Uč nás na cestě pravé