Řičany 9.12.2018 Sk 19,23-20,2a (Jiří Ort)

Říčany 9.12.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám v tomto společenství, kde se smíme v 2. neděli adventní těšit z ujištění o platnosti Božích zaslíbení.

Introit: Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády.

Iz 40,10a

Píseň: 274

Modlitba: Pane Bože, právě v adventním období se nám neodbytně vynořuje otázka učedníků „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?". Vyznáváme, že je nám úzko, když se kolem sebe rozhlížíme. Že je nám úzko z rozdělení, že je nám úzko i z naší neschopnosti naslouchat, z naší touhy přetvářet lidi podle našich představ. A tak rádi bychom, abys s tím něco udělal.

A Ty odpovídáš. Odpovídáš v Ježíši z Nazareta, v našem Spasiteli. Ukazuješ nám svoji bezpodmínečnou cestu za člověkem, za všemi těmi, kdo nepotřebují naše názory, naše náboženské přesvědčení, ale naši empatii, naši pomocnou ruku, naši přítomnost. Moc Ti za to děkujeme. Děkujeme, že právě v období adventu nám ukazuješ otevřenou budoucnost, svoji otevřenou budoucnost tam, kde máme pocit, že už žádná budoucnost není.

Moc Tě prosíme, abychom tuto Tvoji budoucnost dokázali prostředkovat svému okolí, všude tam, kam nás postavíš. Amen.

Čtení: Sk 19,23-20,2a

Píseň: 691 Tak málo přímých cest

Text: Lk 14,16-22

Haleluja. Chvalte Hospodina, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Haleluja. Ž 148,2

Dnešní text se nám tak trochu do adventního období vnutil. Děti ho měly jako téma v nedělní škole a tedy i jako téma pro dnešní bohoslužby s dětmi v Uhříněvsi. Přemýšlel jsem, jestli bych neměl zvolit téma adventní, ale čím víc jsem se do příběhu z knihy Skutků zanořoval, tím víc jsem si uvědomoval, že tento text velice do adventu patří. A především, že patří do našich životů.

Na prvním místě se musíme zamyslet, o čem ten příběh vlastně je. Nebo ještě lépe – o čem je celý spis, jaký je Lukášův záměr v tomto spise. Je velice lákavé začít vyprávět o tom, jak jedni mysleli jen na svoje peněženky a že to měl apoštol Pavel těžké, ale nenechal se odradit. Problém ale je, že tady jde o víc. Velký objev pro mě znamenal důraz latinoamerického teologa Justa Gonzálese, který mluví o tom, že kniha Skutků není knihou skutků apoštolů, jakýmsi historickým zachycením toho, co se dělo v první církvi, ale že je knihou skutků Ducha svatého. Knihou, kde smíme rozpoznávat, jak se Boží zvěst, evangelium, prosazuje ve světě. Jak se naplňuje základní důraz, který čteme na začátku knihy Skutků - „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

Tato cesta až na sám konec země nebyla a není jednoduchá. Boží moc evangelia se střetává s mocí tohoto světa. A tady se dostáváme k adventnímu času. Tento střet nám evangelista ukazuje už od samotného počátku své zvěsti, už od začátku první části svého spisu – evangelia. Když si v duchu necháme před očima přehrát příběh Ježíšova narození, tak tento střet jasně vidíme. Na jedné straně moc reprezentovaná císařem, který hýbe celým světem kvůli potřebám lepší organizace své vlády, na druhé straně Boží moc, která je jakoby ve vleku mocenských rozhodnutí.

A přesně to se děje tady. Skutečně nejde o to, jaký je Pavel, jaký je Demetrios, jací jsou Židé atd. Jde o to, že se znovu zdá, že ta mocenská ambice v logice tohoto světa vítězí. A to nás trápí. V tom nás ten příběh z knihy Skutků oslovuje i v letošním adventu. A skutečně nejde o to, že by nás trápilo, že se ti drzí efezští kvůli své peněžence nestanou křesťany. Nejde o to, že se lidé kolem nás nestávají křesťany a nevstupují houfně do církve. Jde o moc evangelia.

A tady si musíme připomenout, o co jde. Musíme si připomenout, o co jde evangelistu Lukášovi. On od začátku svého dvojspisu popisuje Boží záměr s člověkem a pro člověka. Tak, jako je pro Lukáše programovým vyjádřením ve Skutcích Ježíšovo slovo „… dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země“, tak je jím v první části, v evangeliu Ježíšovo kázání v Nazaretu. »'Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.' Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."«

Stručně řečeno – ono odmítnutí zvěsti o Ježíši Kristu kvůli vlastnímu prospěchu pro evangelistu Lukáše není pouhým konstatováním, že tu někdo prostě raději bude věřit bohyni Artemis, ale jde o dopady tohoto rozhodnutí. Jde o to, že se tu neprosadí hodnoty, které zvěstoval Ježíš z Nazareta, že tu zase vítězí ona světská moc, která má navrch už od začátku Ježíšova života a má tak viditelně navrch i v letošním adventu. Uprostřed našeho očekávání příchodu Spasitele kolem sebe vidíme obrovské množství těch, které pravidla moci tohoto světa ničí a my skutečně nevíme, jak pomoci.

Vidím veliký odraz této bezmoci v zoufalé snaze obdarovat ty, na které tato skutečnost dopadá nejvíce. Zároveň ale vidíme, že je tu mizivá vůle jim pomoci skutečně, systémově, tedy tak, že bychom se skutečně něčeho vzdali pro dobro toho druhého. A já v tom lítám úplně stejně jako ostatní. Skutečně – tento text velice patří do této doby.

Přemýšlel jsem, čím vystihnout naději, jak ji viděl evangelista. A vzpomněl jsem si na podobenství o hostině. Využil jsem pouze jeho část, vím, že záběr tohoto podobenství je širší. Ale pro mě v tuto chvíli je nesmírně důležité pánovo slovo služebníkovi „Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.“ Skutečně není naší věcí znát den a hodinu, skutečně není naší věcí se zlobit, proč v našem státě ubývá církevních křesťanů. Zlobit se, že v tomto světě je skutečně hybnou pákou lidského jednání až příliš často bezprostřední vlastní prospěch. „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Máme být svědky právě pro ty, kteří jsou odmítáni, pro ty, jejichž zájmy nikoho nezajímají, jejichž hlas je tak snadné přeslechnout.

Ano, v Efezu byla zvěst evangelia odmítnuta. Ale ten příběh nekončí tam, kde nám to navrhuje překlad. Jsem hluboce přesvědčený, že musíme číst dál, že musíme pokračovat, abychom pochopili Lukášovo svědectví tohoto oddílu: „Když ten zmatek ustal, svolal si Pavel učedníky a povzbudil je. Pak se s nimi rozloučil a vydal se na cestu do Makedonie. Prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Božím.“

Jsme uprostřed adventu. Uprostřed intenzivního připomínání té zásadní skutečnosti života člověka, že Spasitel přichází do všeho lidského trápení. Přichází, aby ujistil, že Boží evangelium, Boží dobrá zpráva, Boží pozvání k hostině, je tím, co má budoucnost. Amen.

Píseň: 172 Od věků Bůh

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, chceme Ti dnes odevzdat všechny, kdo mají bolest, chceme Tě zároveň poprosit, abys nás učil, jak k lidem, kteří mají bolest, přistupovat, jak jim být pomocí a povzbuzením.

Odevzdáváme Ti ty, kteří ztratili své dítě. Každý myslíme na ty, které známe, a moc Tě prosíme, aby nás na ně nenechával zapomínat, abys nás za nimi vedl s pomocí, s povzbuzením, s ochotou naslouchat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti ty, kteří ztrácí životní síly, kteří prosí o to, aby sis je zavolal k sobě. Prosíme, dávej nám sílu a odvahu trpělivě naslouchat a fantazii, jak povzbudit. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc prosíme za ty, pro které je právě období Adventu a vánočních svátků dobou, kdy se nejvíc cítí sami. Moc prosíme, připomínej nám tyto lidi a uč nás, jak je ujistit, že sami nejsou. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti ty, kdo nemají kde bydlet, odevzdáváme Ti ty, kdo se ocitli v pasti exekuce. Vyznáváme, že nevíme, jak pomoci a prosíme, dávej nám vytrvalost, abychom tlačili na systémové řešení této situace. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti lidi v Sýrii. Prosíme, abychom na ně nezapomínali, abychom se nenechali uspat představou, že s utlumením bojů už bude všechno v pořádku. Prosíme za pomoc pro všechny, kdo pomoc potřebují. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti své blízké. Prosíme pro ně o Tvoji ochranu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své osobní díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Vybízím vás, bratři, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. Ř 12,1n

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Píseň: 686 Radujte se v Pánu vždy