Uhříněves 31.3.2019 J 3,14-21 (Jiří Ort)

Uhříněves 31.1.2019

Pozdrav: Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám ve společenství těch, kteří hledají naději v Boží milosti a lásce.

Introit: Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!

Ž 122,1

Píseň: 84

Modlitba: Pane Bože, každý den si uvědomujeme, že jsme na cestě naplněné hledáním, naplněné ptaním i obavami. A s velkou vděčností vyznáváme, že můžeme také říci – radostí. Radostí z toho, že máme kde hledat svědectví o tom, že Ty jsi svému lidu přítomný. Že se jako žalmista můžeme radovat, že smíme přicházet do Tvého domu, že smíme otevírat novozákonní svědectví o tom, že jsi přítomný na naší cestě v Ježíši z Nazareta, který je Kristus. Zachránce životů našich, životů našich blízkých i životů lidí kolem nás.

Děkujeme, že Tvá naděje nabízí otevřenost pro lidi nejrůznějšího zaměření, že dnešní setkání smíme vnímat jako otevřené každému. Děkujeme, že v této jistotě přijetí Tebou smíme přijímat i jeden druhého. Amen.

Slovo dětem:

Píseň ze Svítá: S 31 Úterý končí středou

Čtení: Ž 107,1-23

Píseň: 500

Text: J 3,1-5.14-21

Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Moc se mi líbila věta z výkladu k žalmu 107. „Rozdílná utrpení jsou společnou zkušeností lidu, který putuje velikou pouští tohoto světa, a je hladový a žíznivý po Boží spáse.“ To je hodně silná výpověď. A hodně silné téma, které se před námi otevírá. Téma utrpení a naděje.

Stále se mi vrací slova katolického teologa Johanna Baptisty Metze, že teologie po šoa nemůže zůstat stejná. A to právě v otázce utrpení a naděje. Žalmista se nezabývá otázkou, jak a proč přichází utrpení. To podstatné pro něj je, že utrpení nás nevytlačuje z Boží náruče. Čtu teď zajímavé přednášky Emanuela Levinase, které jsou založené na textech z Tóry a z Talmudu. Je okouzlující, jakým způsobem rabíni přistupovali k biblickým textům, jak je rozebírali velice svobodným způsobem. Ale jejich komentáře byly vždy neseny jistotou Boží přítomnosti, Božích darů v lidském životě. Proto mělo smysl probírat se texty Tóry, proto mělo smysl nad nimi uvažovat – protože tady se ukazovala Boží přítomnost, která člověka chrání a vede životem. Kouzelný je příběh rabiho Chisdy, ke kterému přišel anděl smrti, ale nemohl se ho dotknout, protože rabi studoval Tóru, neustále si přeříkával lekci. A tak anděl usedl na cedr, který rostl před studijním domem. Cedr se zlomil a rabi přestal odříkávat. V tu chvíli se ho smrt chopila. Z druhé části spektra zaznívají chasidské příběhy Martina Bubera nebo Eliho Wiesla s jejich živelnou radostí z Boží přítomnosti. Obě tradice židovské moudrosti nás provádí pouští tohoto světa, jsou plné otázek, ale zároveň jistoty vztahu k základu života – k Bohu.

Stejnou jistotu slyšíme ve slovech žalmisty. Životní trápení má nejrůznější podoby. Žalmista mluví za ty, kteří bloudí po poušti. Mluví za ty, kteří jsou hladoví a žízniví. Mluví za uvězněné. A pro všechny otevírá naději – k těm, kdo volali k Hospodinu, Hospodin shlédl. A proto se mohou radovat, proto mohou vzdávat chválu. Žalmista nepoužívá svůj pohled jako napomenutí v touze vysvětlit, proč tu je utrpení – tak, jako to předvedli Jobovi přátelé. On nabízí naději. Poukazuje na Boží zjevení – a to vždy znamená pevné spojení se základem života. Všechno, co bránilo tomuto spojení s Hospodinem, On odstraňuje. A otevírá skutečný život ve společenství. „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.“

Až v tuto chvíli se odvažuji přistoupit k novozákonnímu textu z Janova evangelia. Je součástí širšího celku, příběhu setkání Ježíše s Nikodémem. Rozhovoru, který se týká základní naděje lidského života.

Vraťme se zpět k žalmistovi: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni, ti, které vykoupil z rukou protivníka, které shromáždil ze všech zemí, od východu, od západu, severu i moře.“

Přesně o tom u Jana Ježíš mluví. "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Janův sbor byl hodně rozbolavělý z tvrdého konfliktu se synagogou. Janovští křesťané vyloučeni z místa, které pro ně bylo domovem, místem setkání se zdrojem života. Ztratili se, zabloudili, byli velice často vězni ve občanské sféře, ale obrazně řečeno i v té náboženské. Najednou byli odtrženi od kořenů. A museli si promyslet, prožít, na čem postaví svůj život. Proto ta Nikodémova otázka neotázka, která řeší, co s Ježíšem: »Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním."« „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“

Základní naději lidského života si nemůžeme zasloužit správným jednáním, správnými myšlenkami ani správnou vírou. To dobře věděl žalmista, který vidí jako jedinou naději volání k Hospodinu. Napojení na zdroj života, který přesahuje člověka ve všem jeho jednání i mluvení. Ježíš jasně říká, že tu budoucnost je. Že už je tady. U evangelisty Jana je království Boží přítomná událost, která se projevuje ve společenství sester a bratří. Je tu budoucnost. A je darem, který můžeme dostat pouze jaksi seshora. Nebo – mimo sami sebe.

V okamžiku, kdy se soustředíme pouze na sebe a ti, kdo jsou mimo nás jsou pro nás pouhými objekty, nemáme naději. Ztrácíme zdroj života. O tom ujišťuje žalmista a o tom ujišťuje i Ježíš. Ta druhá zásadní výpověď je ale v tom, že ten, kdo přináší tuto naději, je právě Ježíš. A že ji přináší právě ve svém vyvýšení, tedy na kříži, kde umírá. Je zbytečné zastírat, že se tu jedná o ostrou polemiku s židovstvím. Ono to v onom zarámování vyostřeným konfliktem nebylo ani jinak možné. Stejně jako u mnoha žalmů, kdy žalmista prosí o zničení těch, kteří ho pronásledují. Ale pod tímto nánosem je vyznání, které nabízí základní naději. Naše budoucnost přichází od Boha, který vysvobozuje člověka. Pro nás toto ujištění přinesl Ježíš z Nazareta jako ujištění Boží lásky k člověku. A my se z této lásky smíme těšit společně a smíme ji jeden druhému přát – napříč názory, představami, napříč vyznáními – a dokonce i náboženstvími. Ano, zůstává mnoho otázek a my je můžeme a máme pokládat. Kouzelné na židovské rabínské tradici je právě ono neustálé ptaní a zkoumání. Ale ten základ, naděje vysvobození, ten je pevný. Vždyť tato naděje není z nás, to Bůh sám ve své lásce vstupuje do lidského trápení a vkládá naději do lidského putování. To je to zásadní, o čem nám dnes svědčili žalmista s evangelistou Janem.

Amen.

Píseň: S 186 Moc předivná

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, děkujeme, že jsme směli v tomto společenství sdílet naději, kterou před námi otevírá Tvé evangelium o Ježíši Kristu. V síle této naděje Ti nyní předkládáme své prosby.

Pane, znovu přicházíme s prosbou o nemocné v našich rodinách, v našem sboru. Myslíme na ses. Sanderovou, která mezi nás už dlouho nemohla přijít. Za všechny Tě, Pane, prosíme.

Prosíme Tě, veď nás po svých cestách za těmi, kdo jsou opuštění, kdo jsou vydělováni pro svou jinakost. Dávej nám odvahu a fantazii, abychom uměli otevírat Tvůj život všem lidem. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, dávej nám pravá slova a pravé jednání, abychom dokázali vnášet světlo do života nešťastných v našem okolí. Abychom uměli povzbuzovat ty, kdo mají strach z nového dne. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, uč nás naslouchat jeden druhému. Prosíme za tento dar v našich domovech, ve sboru, v církvi i ve společnosti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti Tvou církev, odevzdáváme Ti naše společenství. Uč nás, prosíme, jak žít tak, abychom byli pomocí lidem kolem nás a nezastiňovali světlo Tvé lásky a milosrdenství, kterou jsi nabídl a nabízíš každému člověku. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti naši společnost. Děkujeme za všechny, kdo se snaží o vytvoření společnosti otevřené a tolerantní, společnosti ochotné pomáhat i se zastávat těch na okraji. A prosíme, abychom dokázali být pro takové lidi povzbuzením. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, jsme nešťastní z obrovského množství zpráv o násilí a nenávisti ve světě. Jsme nešťastní, když vidíme a slyšíme, jak je člověk náchylný k důvěře k těm, kdo hlásají nenávist, jak se všichni ztrácíme v informační válce. Prosíme, otevírej nám srdce pro Tvou jednoduchou zvěst Tvého Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista. Uč nás tak prosit za chudé a pronásledované napříč náboženstvími a rasami a kulturami. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti v tichosti své osobní díky a prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi, kdo vyhlíží Tvoji naději pro celé stvoření: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: A tak bratři, svou sílu hledejte u Pána, v Jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy „opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti v pohotové službě evangeliu pokoje“ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také „přilbu spasení“ a „meč Ducha, jímž je slovo Boží“.

Ef. 6,10-16

Požehnání: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. (Iz 41,10)

Píseň: 686