Uhříněves 24.12.2019 Lk 2,1-14 (Jiří Ort)

Uhříněves 24.12.2019

Pozdrav: Milí přátelé, milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám na bohoslužbě, kde se smíme těšit z ujištění, že nejsme sami, že nás má Pán Bůh rád.

Introit: Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo. Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: "Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje." Iz 9,1a.5

Píseň: 283 Slunce hvězdy již vyšlo

Modlitba: Pane Bože, přicházíme, abychom se radovali z prosté zprávy vánočního evangelia. Ze zprávy, která je pro nás zcela zásadní – že jsi za námi přišel. Že jsi přišel za každým člověkem, který hledá cestu v tomto světě. Cestu, na které by nezabloudil, na které by zůstal člověkem.

Pane, děkujeme, že jsi to s námi nevzdal. Že stále znovu přicházíš se svědectvím o Ježíši z Nazareta, který byl a je Tvým Synem. Který přinesl svědectví o Tobě, o Tvém království, o prostoru života, který Ty nabízíš. Děkujeme, že to stále zkoušíš se svojí církví, která tak často zatemňuje radostnou zvěst, evangelium. Která Ti tak často dělá ostudu.

Pane, prosíme, abychom dnes společně přijali Tvé světlo, prosíme, uč nás za ně děkovat a chválit Tě. Aby zvěst naděje byla slyšet i tam, kde ji sami nedokážeme vidět. Amen.

Čtení: Iz 8,23-9,6

Píseň: 307 To pastýřům, když na horách hlídali stáda svá

Text: Lk 2,1-14

Haleluja. Nebesa se zaradují, rozjásá se země, vstříc Hospodinu, že přichází, že přichází soudit zemi. Haleluja.

Znovu se před námi otevřelo krásné zaslíbení z proroctví proroka Izajáše i jeho naplnění v Lukášově evangeliu. Znovu se tu setkáváme naplnění dojmem setkání u vánočního stromku, kde jsme prožili společenství rodiny nebo jsme byli sami uzavření se svými vzpomínkami. Jeden kolega mi vyprávěl, jak měl v dětství vánoční svátky, Štědrý večer, spojené s dědečkem, který určoval celou atmosféru setkání. A po jeho smrti jemu, jeho vnukovi, odešly vánoční svátky. Tu ztrátu, prázdno po milovaném člověku, se nepodařilo zaplnit. A k oslavě vánoc se vrací až se svými dětmi. Byl a jsem nesmírně vděčný za toto vyznání.

Každý z nás bychom totiž mohli vyprávět svůj příběh vánoc. Každý bychom mohli díky nim mohli vykreslit svůj vztah k těmto svátkům. Na pozadí příběhů, které jsme slyšeli. Otázkou pro nás je, nakolik je vánoční příběh pouhou kulisou nebo skutečně má schopnost promlouvat do našeho života. Ono tedy - i kdyby byl pouhou kulisou, která zve k setkání, která vytváří prostor pro setkání nás, kteří se nešikovně snažíme najít cestu k druhému člověku, kteří se snažíme obstarat takový dárek, který druhému udělá radost, pro nás, kdo se uprostřed nepochopení snažíme alespoň dnes naslouchat a moc nám to nejde – i kdyby jen to, tak je to krásné.

Ale já jsem přesvědčený, že si z dnešního příběhu vánočního evangelia můžeme vzít více. Když ho necháme promlouvat. Když se nenecháme svázat pravidly, jak jej máme vnímat. Ano, samozřejmě platí, že grunt tohoto příběhu je v tom, že Bůh vstoupil do lidského života. A to velice podivuhodným způsobem. Ale co to znamená?

Evangelista Lukáš zasazuje své vyprávění do reálného rámce. Do světa, který každý znal, věděl, jak to v něm chodí. Byl a je to svět, kde rozhodují mocní, kde určují, kdo kam patří, kdo, kde a jestli vůbec bude bydlet. Tento antihrdinský příběh konfrontuje toho, který se ve své době nechal nazývat synem božím – císaře Augusta, a miminko, které se narodilo těm, kteří museli přizpůsobovat svůj život podle diktátu mocných. To je něco, co nás praští do očí. Stejně jako další hrdinové příběhu – pastýři, ti, kteří patřili mezi námezdní síly, tedy mezi lidi na dně společnosti.

Ano, pro evangelistu jsou typické sociální důrazy. Je pro něj typické, že nežije v pohádce, že moc dobře ví, že člověk je určován situací, ve které žije. Samozřejmě, že bychom se nemýlili, kdybychom řekli, že tento příběh je nadějí pro všechny odstrčené, pro všechny outsidery. Jenže – to bychom přece jenom evangelistův důraz příliš zúžili. Kdybychom ho vnímali jako pouhé povzbuzení pro ty druhé, pro ty chudáky, kteří se nemají tak dobře jako my, tak bychom z něj paradoxně vlastně udělali takovou pohádku pro ty, kdo nemají v životě šanci. Jejichž život nikdo nebere vážně. Když už je takový život k nežití, tak jim ho alespoň jednou ročně posypeme náboženským cukrem. Antony de Mello, jezuita, říká: „Podívejte se, kolik lidí má bolavé srdce, kolik lidí se cítí osaměle, kolik je všude kolem strachu, zmatenosti a kolik různých vnitřních, ale i vnějších bojů v sobě lidé živí. Řekněme, že by vám někdo ukázal způsob, jak se toho všeho zbavit. Řekněme, že by vám někdo ukázal způsob, jak zastavit toto obrovské plýtvání energií, zdravím a emocemi, plýtvání, které mají tyto strachy a boje na svědomí. Brali byste to?

Řekněme, že by vám někdo ukázal způsob, jak skutečně milovat jeden druhého, jak žít v míru a v lásce. Napadá vás něco potřebnějšího?“

To je to, co nám nabízí vánoční příběh – vstoupit do jeho reality. Probudit se a vstoupit do jeho reality. Probudit se z apatie, do které upadáme, protože věci a události kolem nás směřují někam, kam nechceme. Je zřetelné, že by se tam ubírat neměly, že je to cesta do pekel, ale prostě to tam směřuje. Té bolesti kolem nás i v nás je skutečně mnoho a já osobně prostě nevím, co s ní. Jsme manipulování vším možným, všechno možné nás přesvědčuje, že jsme takoví nebo makoví a že proto musíme žít tak a tak. Že některé věci prostě tak jsou a my je tak musíme přijmout. Tak se chovají jakékoliv ideologie – od ekonomických po náboženské. Pod takovým tlakem jsou příjemci Izajášova zvěstování i Lukášova příběhu. Všechno je určováno někým nebo něčím. A pak rostou spiklenecké teorie jako houby po dešti.

Ale my smíme vstoupit do tohoto vánočního příběhu. Pak se kolem nás rozzáří světlo a zazní hlas andělů: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A probudí nás do reality, která se vlastně nezměnila – a přece je jiná. Protože se v ní objevila cesta. Boží cesta naděje pro člověka. Chybujícího, ztraceného, zmateného, odstrčeného, rezignovaného. Nenápadná Boží cesta, která otevírá naději, že lidský život má budoucnost. Že naše děti a vnoučata mají budoucnost. Protože má smysl to, co přineslo dítě narozené stranou všech mocenských tlaků.

Ano, stále platí, že každý z nás má a bude mít svůj příběh. Ujištění vánočního evangelia, vánoční dobré zprávy není o uniformitě, o tom, že ode dneška se všichni musí chovat tak a tak, vnímat věci tak a tak. Protože jinak vypadneme z nabídnuté Boží cesty. To je samozřejmě nesmysl. Protože nikdo z nás plně nechápeme skutečnost druhého člověka v plnosti.

Ale pro všechny, napříč všem rozdílům, tu existuje pozvání k životu. K životu v setkání, naslouchání, v pomoci, odpuštění, smíření. K přijetí životů, které jako životy ani nejsou vnímány. Pozvání k přijetí života svého, smíření se sebou. Toto pozvání nabízí všechno to, u čeho máme pocit, že je neuskutečnitelné. Tak, jak nás to napadá při naslouchání zaslíbení proroka Izajáše. Ale ona je tu cesta – a to Boží cesta. A proto se můžeme odvážit na ni vstoupit. Smíme se probudit z těžkého snu.

„A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení."“ Amen.

Píseň: 281 Narodil se Kristus Pán

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, právě dnes nás ujišťuješ o tom, že k Tobě smíme volat. Že Ti smíme děkovat a také Tě prosit. Protože nejsi kdesi daleko, ale jsi blízko nás.

Proto se odvažujeme Ti odevzdávat lidi i události s důvěrou, že Ty nás slyšíš, že Ti nejsme lhostejní.

Pane, Ty vidíš naše životní příběhy, vidíš mnohá naše selhání, vidíš naše touhy i snahu. Prosíme Tě, abys nám ukazoval všechny ty, kteří potřebují naši pomoc, prosíme Tě, abys nás posiloval, abychom pomoct dokázali. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti ty, kteří se právě dnes cítí sami. Kteří uprostřed radosti Vánočních svátků zažívají opuštěnost. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří jsou na útěku. Za všechny ty, kteří nemohou žít v místě, kde se narodili, protože tam zuří válka nebo hlad. Pane, prosíme, abychom z bezmoci a ze strachu nesnižovali jejich neštěstí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za nemocné. Prosíme, potěšuj je a povzbuzuj. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvé stvoření. Prosíme, uč nás se k němu chovat ohleduplně a s úctou jako ke vzácnému daru. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti jeden druhého. Prosíme o vzájemnou úctu, vzájemné pochopení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš v tuto chvíli naše tiché díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi lidmi toužícími po pokoji: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Píseň: 655 Tichá noc