Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

28.4.2013 Gn 1,26-31 (Jiří Ort) Instalace br. faráře Jiřího Orta

Celý obřad v mp3 ke stažení z ulozto.cz --> Odkaz

Jsme na začátku. To vnímáme s Marií v této době velice intenzivně a mám pocit, že to tak vnímáme ve sboru v Uhříněvsi všichni společně. A je hezké, jak nás v tom povzbuzuje Boží stvoření. Když jsem psal toto kázání, díval jsem se přitom z okna na rozkvetlé stromy, trávu, která roste přímo zběsilým tempem, Marie mi včera ukazovala s velkou radostí, jak už začaly vyrážet rostlinky špenátu ze semínek, která nedávno zasela.

Boží stvoření se probouzí k životu. A uprostřed toho přímo hmatatelného daru života se setkáváme se svědectvím, že Pán Bůh stvořil člověka. Že i lidský život je Boží dar. Pán Bůh nás stvořil ke svému obrazu, v tom je člověk výjimečný, ale není oddělen od ostatního stvoření, není výjimkou v tom smyslu, že by si život nějakým způsobem zařídil sám. I my jsme součástí Božího stvoření. A co teď s tím? Jak máme žít? O co se máme pokoušet jako církev Kristova, o co se máme snažit ve farnostech a sborech, o co se máme snažit tady ve sboru v Uhříněvsi?

Jako křesťané vyznáváme, že s naším životem je to ještě trochu jinak. Věříme, že Pán Bůh nám i všem lidem nabízí život v Ježíši Kristu. To je ujištění pro celé stvoření. Jako bychom ten příběh stvoření vyprávěli jinak, nově. Autor epištoly do Kolos nám to přímo vyzpívává v prvokřesťanském hymnu. „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.“ (Col 1:15-17 CEP)

Toto vyznání sdílíme. To zpíváme všichni společně. Ale co to znamená? Především ujištění, že jsme dostali život. Že smíme žít. A toto ujištění je zcela zásadní. Mám pocit, že právě o tom bychom měli mluvit. Mluvit o tom, že naše víra nás ujišťuje, že díky Božímu jednání v Ježíši Kristu, díky tomu, že se k němu Pán Bůh přiznal, že ho vzkřísil z mrtvých, že Ježíš přešel přes Boží soud k novému životu, i my už teď máme tuto jistotu. Má smysl žít, protože i my jsme byli přivedeni k novému životu.

Ale jak ten život vypadá? Nebo má vypadat. Má určitá pravidla – stejně jako při stvoření byl člověk ujištěn, bylo mu připomenuto, že byl stvořen k Božímu obrazu, tak i v tomto stvoření nám svědectví církve připomíná, podle čeho se máme v tom novém životě orientovat. „Hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.“ To zásadní prostě z lidské zkušenosti z dění kolem nás, z dějin jako takových, není možné vyzískat. Toto vyznání vede k překvapivému ujištění, že ty nejzásadnější věci lidského života není možné vyzískat nadlidskými výkony, supervírou, možností ovlivňovat dění kolem nás ať už přístupem do médií, penězi, mocenskými možnostmi.

To je ujištění pro nás všechny. Uvědomil jsem si to velice intenzivně, když jsem dostal zprávu ze seniorátního výboru s tabulkou, jak na tom jsou jednotlivé sbory finančně, kolik mají členů, kteří jsou ochotní finančně podporovat svůj sbor – a znovu jsem se trochu lekl. Co jen můžeme dělat v našem sboru? Vždyť je takový slabý. Ale pak jsem si uvědomil, že zažívám něco jiného, než co vidím v té tabulce. To nejzásadnější v lidském životě nemůžeme vyzískat z vlastní síly. A najednou jsem si začal připomínat, kolik jsem směl za tu krátkou dobu našeho pobytu ve sboru v Uhříněvsi zažít setkání, které jsou pro mě zásadním svědectvím o Boží dobré zprávě, o evangeliu.

Ano, ta finanční fakta mají výpovědní hodnotu, nemůžeme nad nimi mávnout rukou. A také nemůžeme mávnout rukou nad tím, kde a jak žijeme. Prostě jsme spjatí se společností, ve které žijeme. Setkáváme s lidmi z našeho okolí, společně se nás týká, co se děje v našem státě i v celém světě. Společně se radujeme, společně máme úzkost. Sdílíme určité etické normy. To je zřetelné. Málokdo to má tak pomotané, že by netušil, že dělá něco špatného. I ti darebáci, kteří přijímají úplatky vědí, že dělají darebáctví. Ve 3. kapitole epištoly do Kolos, ze které jsme četli, je to zřetelně vyjádřeno v seznamu ctností a neřestí. Tento seznam není křesťanský výmysl, křesťané ho přejali ze společnosti, ve které žili. Ale zasadili ho do nové souvislosti.

Takže ano, my žijeme v tomto světě, sdílíme ho se všemi lidmi i s celým stvořením – to je zřetelné. A přece autor epištoly jasně říká, že potíže a neshody a trápení nemají vůbec vliv na dar nového života. Ty neurčují život společenství. To, co ho určuje, je jediná skutečnost. A tou je Kristus. On vstupuje a proměňuje lidské životy. Přemáhá i to, vůči čemu se cítíme bezmocní. Je v tom s námi a my tak můžeme být s ním. Být účastni Boží slávy.

Ano, ale co s tím prakticky? Když na to chce autor epištoly odpovědět, tak nejprve jasně řekne - toto slovo nepřichází pouze k jednotlivci, který by se s ním stáhl do své ulity a hýčkal si ho. Slovo evangelia vytváří společenství. Vytváří prostor pro člověka ve vztazích s druhými lidmi. A v tom okamžiku je nutné evangelium promýšlet také ve vztahu s druhými lidmi. Proto ten seznam ctností a nectností, proto Kristus jako určující měřítko v pohledu na druhé lidi. „Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všem Kristus.“ Nejsme sami, jsme církev, jsme sbor a chceme se učit tomuto pohledu. To je náš úkol. Vlastně jiný úkol nemáme – v tom nás totiž nikdo nezastoupí. To je úkol církve. I našeho společenství sboru v Uhříněvsi. To je potřeba říci nejprve.

A pak se můžeme soustředit na text z pozvánky na dnešní bohoslužby. „Ve vašem srdci ať vládne mír Kristův. A buďte vděčni.“ Právě tento verš je cestou, kterou autor epištoly nabízí. Nejprve vlastně žehná - „ve vašem srdci ať vládne mír Kristův“. To je to základní – abychom byli součástí onoho děje smíření, který proběhl na kříži za Jeruzalém. Ale hned vzápětí se ozývá - „a buďte vděčni“. Ne že by naše vděčnost byla podmínkou nabídky smíření, ale je podmínkou toho, abychom tuto nabídku vůbec rozpoznali a pak přijali do života svého i života společenství. Protože až odtud, z této vděčnosti za Boží lásku může vyrůstat láska mezi lidmi, naplňování vztahů, jejichž jsme součástí. Tak, jak o tom mluví předcházející verš: „Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti“. Pán Bůh před námi otevírá v Ježíši Kristu život – a my se smíme učit být za to vděčni. Smíme se učit těšit se z Božích darů a předávat tak svědectví o životě svému okolí. Na to, že se to budeme smět učit společně v tomto sboru, ale i ve společenství se sestrami a bratry ze sborů a farností v našem okolí, se velice těším. Pán Bůh nám v tom pomáhej. Amen.