Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
v Uhříněvsi a Říčanech
Odkaz ke stažení křestního kázání
Čtení: Jer 29,11-13
Text: Fp 3,12
Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Chceme, chcete vyzbrojit Sáru pro život. Aby ho uměla zvládat. Jenomže – co to znamená, jaká má být tato výzbroj? Lekáme se toho, co všechno naše dítě může potkat, lekáme se i tohoto světa, který je skutečně agresivní. Jak na to zareagovat? Naučit Sáru být také agresivní? Aby ji nic nezaskočilo, aby si vždy prosadila svou?
Podívejme se na to, jak se k tomu staví biblické svědectví. Vy jste pro Sárku do života vybrali nádherný text z knihy proroka Jeremjáše, který jsme slyšeli jako 1. čtení. Zřetelně jste ho vybrali právě proto, že nabízí do života naději. „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“
S touto jistotou přichází Jeremjáš k těm, kteří potřebují najít základ, o který by se mohli opřít. Který by byl ukotvením jejich životů. Prorok Jeremjáš píše svým spolubratřím do exilu, do zajetí, do Babylóna. Do situace, která je na hony vzdálená způsobu života, atmosféře života, který by se adresátům líbil. Způsob reakce je nabíledni – tady se přece nedá žít. Všechno kolem se klaní něčemu a někomu podivnému, je to všechno proti Pánu Bohu. To zní velice povědomě. Kolik jen takových vět slyšíme dnes. Všechno je špatně. Lidé kolem, to je samý darebák. Dobré věci se nemají šanci prosadit. Kolik slov o tom, že do tohoto světa je hazard přivést na svět dítě. Jasná negace nebo skeptická rezignace. Nějak v tom prostě žít musíme. Přesto, že tu není naděje pro život. A do těchto pocitů Jeremjáš mluví o naději. O tom, že existuje naděje, protože zdroj této naděje není v lidské moci. Vede k tomu, k čemu chcete Sárku vést – k odvaze žít. Používá přitom slova, která jsme už mohli slyšet a je nesmírně zajímavé, na jakém místě. Zazněla při vstupu do zaslíbené země, do toho skutečného prostoru života, toho zaslíbeného života. Tam Boží lid slyšel z úst Mojžíšových upozornění na to, že se Boží lid dostane do zajetí cizích národů, když se bude dopouštět toho, co je zlé v Hospodinových očích. Právě v té základní situaci vstupu do prostoru života slyšíme upozornění na to, že člověk může zabloudit. Ale ani tehdy není konec naděje, protože její zdroj je mimo nás: „Odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha; nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší.“ (Deu 4:29 CEP)
Dobře – to je základ toho, že nemusíme utíkat. Že se nemáme nechat určovat tím, kde žijeme, ale na prvním místě hledat onen zdroj naděje, která je nám nabídnuta. Podstatné je hledat Hospodina. Ale co tedy dělat, co to znamená hledat Hospodina, volat k němu? Jak ho hledat? Je na to nějaký speciální model života? Je nějaká kultura nebo zbožnost bližší tomuto modelu? Znamená to stáhnout se do ráje srdce a všechno ostatní vzdát? Když na to neodpovíme, co pak máte Sáru učit? To, co jste jí vybrali, je ujištění, že se dá žít. Neutíkat, ale žít. A - že má smysl úplně obyčejný život. O pár veršů dříve v té 29. kapitole knihy proroka Jeremjáše, čteme: „Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy, ploďte syny a dcery. Berte ženy pro své syny, provdávejte své dcery za muže, ať rodí syny a dcery, rozmnožujte se tam, ať vás neubývá. Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ (Jer 29:5-7 CEP) Žádná negace, žádná skepse, žádné speciální praktiky, ale přijetí obyčejného života. A znovu je tu podobnost s knihou Deutoronomium, kde tato slova zaznívají jako vklad do srdcí a myslí lidí při vstupu do zaslíbené země. Je to obrovský paradox – to, co mělo zaslíbení pro prostor boží vlády, pro zaslíbenou zemi, neztrácí svou platnost ani pro místo babylónského zajetí. Má smysl žít. Pán Bůh se k tomu přiznává.
To je obrovské přitakání životu, jak je vidíme vyvrcholit ve svědectví o Božím království u Ježíše z Nazareta. Navzdory všemu odmítnutí a zlobě, navzdory kříži, Ježíš ukazoval ke skutečnému životu. Nabízel jej každému. Rušil všechno, co ho ničilo. Odstraňoval hradby mezi lidmi, odstraňoval hradby mezi člověkem a Bohem.
Poznávat tuto nabídku života, kterou dostáváme, to je to, o čem mluví apoštol Pavel. Poznávat Boží plán s člověkem. Jeho poznání je ona dokonalost, o které mluví. Jakoby se tu apoštol Pavel setkával s tím, co kdysi napsal prorok Jeremjáš svým bratřím do Babylóna: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“
A apoštol Pavel vyznává, že jeho hledání, jeho běh života je přes všechno úsilí jeho vlastní úsilí především v rukou Ježíše Krista. Toho, kterého Bůh poslal, aby nabídl lidem život. „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.“
Zaslíbení proroka Jeremjáše i ujištění apoštola Pavla – obojí platí pro Sárku i pro nás. Má smysl žít, má smysl se těšit z daru života. Protože Pán Bůh provází a bude provázet Sárku, její rodinu i nás všechny na všech našich cestách. Amen.
Poslání: Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Ř 8,8-11