Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

31.8.2014 Ex 2,23-3,15 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás na dnešních bohoslužbách, na které jsme byli pozváni, abychom naslouchali Božímu Slovu, těšili se z něj a prosili o jeho porozumění.

Introit: Povstane Bůh a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho nenávidí. Spravedliví se však zaradují a jásotem budou oslavovat Boha, budou se radostně veselit. Ž 68,2.4

Píseň: 195

Modlitba: Pane, náš Otče, Ty vidíš lidské životy. Vidíš své stvoření a nasloucháš volání všech, kteří potřebují pomoci.

Děkujeme, že jsi jako odpověď na lidské volání poslal Ježíše z Nazareta. Jako svého Syna, jako toho, kdo ukazuje na Tvou lásku, ve které nabízíš život a chráníš jej.

Vyznáváme, že se často nedokážeme v Tvé odpovědi zorientovat. Vyznáváme, že jsme zmatení a snažíme se zaslechnout Tvůj hlas v životě osobním, společenském i životě celého stvoření.

Chceme Ti moc poděkovat, že člověka nenecháváš jeho zmatku, ale znovu a znovu oslovuješ své svědky, kteří přináší svědectví o Tvé milosti. Prosíme, dej i dnes zaznít svému Slovu. Amen.

Čtení: Ex 2,23-3,15

Píseň: 555

Text: Ř 12,4-5.9-20

Haleluja. Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno, uvádějte národům ve známost jeho skutky. Haleluja.

Ž 105,1

Dnešní texty bychom mohli rozdělit do 3 oddílů. První část se týká Izraelců, kteří trpěli útlakem. Izraelci „vzdychali a úpěli a volali o pomoc“. Není to vedlejší informace, o několik veršů dál se k ní text vrací v Hospodinově řeči. Je tedy dobré se nad ní zamyslet. Ono volání o pomoc je skutečně důležité. Uvědomme si, že je to vlastně akt touhy po životě. Díky tomuto volání je jasně řečeno, že situace, ve které volající žijí, není v pořádku. Sami si uvědomujeme, že takové volání není příjemné. Že je skutečně nepříjemné se nechat vyrušit z klidu zvukem, který je disharmonický, který je často přemrštěný, protože plný bolesti, který není vhodně myšlenkově zpracovaný, protože kdo by systematizoval pocit bolesti a bezmoci.

Lid „vzdychal a úpěl a volal o pomoc“. A toto volání o pomoc v samotných počátcích Božího lidu jakoby nastavovalo vnímání života – Boží lid si uvědomuje, že to, co se děje v Egyptě není správné a má tak vlastně zakódovánu etiku chování – Boží lid se přece nebude chovat jako síly proti životu v Egyptě. Snad všechno to máme slyšet v tom volání o pomoc. Snad to máme slyšet, abychom pochopili další události. A máme také slyšet, že Hospodin takové volání slyší a přiznává se k těm, kdo takto volají. Ve chvílích, kdy to vnímáme jako slovo naděje, i tehdy, kdy bychom se spíš měli před sílou této informace pokorně zamyslet.

Druhou částí je Hospodinova reakce – ta je poněkud zvláštní. Po pravdě, když evangelista Matouš ve svém evangeliu vypráví příběh Ježíšova narození s jasným záměrem ukázat Ježíše z Nazareta jako nového Mojžíše, je to právě tento rys Boží reakce, která mu to umožňuje. Hospodin nepřichází za zvuku fanfár, aby vše mávnutím kouzelného proutku vyřešil, ale volá člověka ke spolupráci. Člověka slabého, zranitelného, často nejistého.

Takového člověka Hospodin oslovuje. A člověk odpovídá: „Tady jsem.“ Následuje rozhovor, ve kterém se Pán Bůh představuje. On je ten, který slyšel nářek a volání svého lidu. A sestoupil, aby jej vyvedl z útisku a dovedl jej do svobody života, který nabízí. To se moc hezky poslouchá. A tato slova v nás spíš podporují představu o Hospodinu, který všechno pěkně vyřeší, který má moc všechno změnit. Stačí se pomodlit a Hospodin zasáhne. Jenže ono se ukazuje, že taková modlitba je riskantní věc. Velice reálně hrozí, že přijde Boží výzva. Že přijde osobní výzva.

V tom rozhovoru vidíme Mojžíše naslouchat Božímu ujištění, že Pán Bůh na svůj lid pamatuje a najednou přichází střih: „Ty půjdeš“. „ Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ A lidská odpověď: „Kdo jsem já?“ Kdo je Bůh, to už bylo řečeno a v našem textu to ještě bude zopakováno: „Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Už minulou neděli jsme si říkali, že právě tato informace, kdo je Bůh, kterému věříme, je pro nás naprosto zásadní. Ale – kdo jsem já? Tváří v tvář výzvám, které jsou přede mě kladeny. Kdo jsem já, abych rozpoznal, jestli to povolání je skutečné nebo je to má projekce? A mám na to dost sil?

Právě tady nacházím sám sebe. S Mojžíšem mě spojují právě tyto otázky. Tváří v tvář mnoha výzvám, které kolem sebe vidím. A na které se necítím být dost silný, dost schopný, dost odvážný. Přijímám některé, u jiných plný vděčnosti vidím, že se jich ujímají jiní. A do toho slyším otázku svých konfirmandek, které se mě ptaly: „Jak máme rozpoznat Boží Slovo, když s námi Pán Bůh nemluví jako s biblickými postavami?“

Hodně často na tuto otázku myslím. Je to výborná a poctivá otázka a v souvislosti s naším textem velice zásadní. Vrací nás do našeho života, nenechá nás pouze se ohlížet za událostmi které se kdysi dávno odehrály, nenechá nás v pasti otázek, zda je biblický svědek dostatečně historicky přesný. Důrazně nás vrací k velice akutním otázkám: „Kdo je Hospodin“ a „Kdo jsem já“. Bez odpovědi na ně se ve svém životě nemůžeme hnout z místa a zůstali bychom zapikolováni u hořícího keře. Boží ujištění „Já budu s tebou“ by pak zaznívalo jako prázdná zbožná fráze.

A to nás vede k třetí části dnešního zamyšlení. K textu dopisu apoštola Pavla do Říma, který připadl na dnešní neděli. Když jsem si jej přečetl, řekl jsem si, že se k tomu starozákonnímu textu nehodí. Že jej raději nechám ležet stranou. Protože při četbě textu z knihy Exodus slyšíme volání těch, kteří jsou utlačováni. Až hmatatelně vnímáme výzvy současného světa. A do toho vstupuje text z epištoly, kde Pavel mluví o vztazích mezi lidmi, a my máme pocit, že se problematika stahuje do soukromí osobního chování v rámci sborového společenství. Je tu vůbec nějaká spojitost s tíhou výzvy, před kterou stojíme spolu s Mojžíšem?

A přece – nebo právě proto – jsem tento text přijal do dnešního rozhovoru. Právě onen Pavlův text totiž otevírá odpověď na naše ptaní po rozpoznání Božích výzev v každodennosti našich životů. Pavel totiž píše tento text po kapitolách, kde se vyrovnává s otázkou, kdo je Božím lidem, Izraelem. Po kapitolách zcela zásadních pro Pavlovu úzkostnou otázku, jestli je Bůh skutečně věrný svému lidu, se najednou objevuje kapitola s otázkou, jak máme žít.

Ano, Bůh je věrný – tak, jak to slyšíme ve starozákonním textu z knihy Exodus. Bůh slyší všechny, kdo volají o pomoc – skutečně všechny. Nenechá se svazovat hradbami postavenými lidskými představami. Nezapomíná na svůj lid, nezapomíná na člověka. Tady Pavel rozehrává svůj obraz těla s následným vyjmenování nejrůznějších charismat, obdarování. Jednotlivé údy, ve vší své různosti obdarování, patří dohromady – z Boží milosti.

A tento milostivý Bůh nás povolává. Každého z nás, abychom se postavili tváří v tvář těm, kdo ničí život. Abychom byli pomocí, osvobozovali ty, kteří volají o pomoc. Apoštol Pavel právě do této situace zasazuje Ježíšovu náročnou výzvu života v lásce. „Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou.“

Minulý týden jsme si cestou autem na bohoslužby v Říčanech s Petrem Jiříčkem povídali, jak náročná je tato ježíšovská výzva. Zvlášť když dočteme celý text do konce a nevynecháme tak vrchol oddílu, kterým je odkaz na Ježíšovo slovo o milování nepřátel. Ano, je to náročné. A přece je právě toto jedinou pomůckou pro odpověď na otázku, jak rozpoznat Boží hlas, v čem máme zaslíbení Boží pomoci tak, jak je uslyšel Mojžíš. Tady se nemluví o tom, abychom nenechávali Pána Boha urážet, tady se nemluví o vynucování poslušnosti Božím příkazům tak, jak je my vnímáme. Jak apoštol lakonicky konstatuje: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´“

Na nás je, abychom viděli člověka v jeho nouzi. Na nás je, abychom, tak jako Mojžíš, přes všechny své otázky a pochybnosti pomáhali vyjít z otroctví do svobody Boží milosti. A k tomu nám apoštol Pavel nabízí prostinkou radu: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ Pán Bůh nám v tom pomáhej. Amen.

Píseň: 673

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, dnes Tě chceme poprosit, abys nás učil rozpoznávat výzvy, které jsi pro nás připravil. Chceme Tě poprosit, abys nás učil v modlitbě rozpoznávat, za kým máme přijít s pomocí.

Pane, znovu přicházíme s prosbou o nemocné v našich rodinách, v našem sboru. Prosíme o ses. Alenu Kuščynskou, za ses. Nečasovou. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, uč nás naslouchat jeden druhému. Prosíme za tento dar v našich domovech, ve sboru, v církvi i ve společnosti. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti dnes děti, které jdou zítra do školy. Moc prosíme, aby se směli těšit na nová setkání i na to, že se dozvědí nové věci. Moc prosíme za Elišku Štruncovou, která jde zítra do školy poprvé. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc prosíme, aby Tvůj lid nezaštiťoval svou nenávist vůči druhým Tvým jménem. Moc prosíme, abychom se snažili druhého člověka pochopit v jeho různosti a ne ho odsuzovat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, voláme k Tobě v úzkosti ze situace na Ukrajině. Voláme v úzkosti z arogantních výhrůžek jadernými zbraněmi ze strany prezidenta Putina. Pane, prosíme za všechny, kdo se snaží o řešení. Prosíme za všechny, kdo se snaží pomoci. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za úspěch jednání mezi Izraelem a Palestinci a za trvalost příměří. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, je nám smutno, že se stále nedaří osvobodit zajaté nigerijské školačky. Je nám smutno, že o Hance s Toničkou nejsou žádné nové zprávy. Je nám smutno a moc prosíme o pomoc. Za to Tě, Pane, prosíme.

Voláme k Tobě v tichosti své díky i prosby.

Pane, jako Tvé děti k Tobě voláme slovy modlitby, kterou nás naučil Tvůj Syn a náš Spasitel, Ježíš Kristus: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši. Fp. 2,1-5

Požehnání: Vidoucí Bože, požehnej nám, aby tě naše oči poznaly.
Slyšící Bože, požehnej nám, aby naše uši slyšely tvůj hlas.
Provázející Bože, požehnej nám, abychom zůstali na tvých cestách.
Milující Bože, požehnej nám, aby mnozí lidé cítili tvoji lásku.
Blízký Bože, požehnej nám a daruj nám pokoj a radost.
Požehnej vám dobrý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý.
Amen.

Píseň: 485