O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech
Banner

Říčany 8.1.2017 Mt 2,1-12 (Jiří Ort)

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, vítám vás na bohoslužbách, ke kterým jsme byli pozváni z Boží milosti.

Introit: Hle, nyní přichází Panovník Hospodin a v jeho ruce je království a moc a sláva. Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému Synu, aby obhajoval tvůj lid spravedlivě a tvé ponížené podle práva. (Iz 40,10; Ž 72,ln)

Píseň: 98 Zpívejte Pánu nové písně

Modlitba: Pane Bože, chceme Ti dnes děkovat, že do všech bolestí, které jsou kolem nás, Ty přicházíš ve svém Synu, Ježíši z Nazareta a ukazuješ každému z nás, každému člověku, který je ochoten naslouchat, že Ty jsi tady, že tu jsi s utlačenými, nemocnými a nešťastnými. Potřebujeme to vědět, děkujeme, že nám to stále znovu připomínáš. Děkujeme, že se smíme dívat na svět kolem nás z perspektivy Tvé obětující se lásky. Děkujeme, že se smíme učit, jaký život má smysl před Tvou tváří. Děkujeme, že nás posiluješ svým Duchem svatým, abychom dokázali uprostřed Tvého stvoření Tebe radostně chválit a přiznávat se k cestě pomoci a lásky mezi lidmi. Děkujeme, že smíme zvěstovat sobě navzájem i celému Tvému stvoření slova naděje evangelia. Amen.

 

Čtení: Mt 2,1-11

Píseň: 631

Text: Mt 25,31-46

Haleluja. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. Haleluja. Ž 72,11

 

Je to zvláštní příběh, který tu před námi evangelista rozehrává. Znovu si v něm připomínáme zvěst o tom, že Hospodin, Bůh Izraele „Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.“ Tak to s radostí přijímáme jako požehnání žalmu 121.

Spolu s evangelistou věříme, že toto ujištění přijímáme v Ježíši z Nazareta, který je Kristus. Ale evangelista tuto jednoduchou větu, jednoduché vyznání pouze nesděluje, ale vypráví ho. Nezastavil se v první kapitole, kdy jsme od něj jasně slyšeli „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'.“

Je zajímavé, že příběh o mudrcích od východu, které vedla hvězda, židé dobře znali. Tento příběh se vyprávěl o narození Mojžíše. Takže evangelista nás vědomě vede zpět do Egypta, do země otroctví a rozehrává v nás všechno to, co tento obraz nese. Připomíná i to, že zachránce, spasitel, přichází tak nějak stranou a zcela bezmocný. Že se už od narození solidarizuje se všemi, kdo trpí pod útlakem, kdo jsou válcováni mocnostmi zla. Tak byl vnímán Egypt a faraon.

Ovšem v Matoušově zasazení příběhu se otevírá další rozměr. Spasitel se narodil uprostřed svého lidu. To je takový janovský důraz – musíte znovu přejít přes Jordán, musíte znovu vyjít z otroctví. Ale jak je to možné, ptá se Matouš. Vždyť je tu Zákon, vždyť jsou tu proroci a všichni znají Boží zaslíbení, všichni vědí, že jedině odtud je nutné čerpat pohled na život.

To vůbec není špatně. Matouš se v tom se svými židovskými současníky zcela shoduje a vyjadřuje to jasně tím, že bez kněží a zákoníků by se mudrci nedozvěděli, jestli jdou správně. Zároveň si můžeme všimnout, že Matouš pracuje se „starozákonními“ citáty stejně svobodně jako jeho současníci. Prostě Boží slovo je pro něj víc slovo Písma. Je přesvědčený, že text je třeba aktualizovat do situace, o které prorok neměl ani tušení, ale Pán Bůh už o ní věděl. To byl židovský pohled na Písmo, tak s ním pracovala skupina v Kumránu, rabíni, zákoníci. I Matouš. Ale bez Písma to prostě nejde, jen je třeba ho dobře pochopit.

A tak kněží a zákoníci vysvětlují. Ale – ono to nestačí. To je zcela na tvrdo popsáno v osobě Herodově. Postava faraóna, toho, který v té mojžíšovské verzi reaguje na zvěst mudrců tím, že vydá onen rozkaz vyvraždit všechna izraelská miminka mužského pohlaví. Stejným způsobem reaguje Herodes. A velekněží a zákoníci otevírají Písmo a poslušně odpovídají. A nic víc. A zcela se míjejí s tím, o co vlastně podle jejich představ jde. Aktualizovat Slovo.

Ano, mohou se zmýlit. Ale přes to – podle jejich vlastní víry – toto riziko musí podstoupit. Tedy vzít vážně i tu egyptskou moc personifikovanou Herodem. Ale především vzít vážně Boží Slovo a vydat se hledat narozeného krále. Tak jako pohanští mudrci. Kdybychom adoptovali do tohoto příběhu příběh Lukášův – tak bychom řekli – tak jako pastýři.

Ovšem, jestliže toto Matoušovo svědectví vezmeme vážně, tak si musíme nechat líbit otázku – poznáme my toho narozeného krále? Je to otázka po vánočních svátcích a je velice naléhavá. Protože evangelista Matouš nevyprávěl tento příběh kvůli tomu, abychom se dívali skrz prsty na tehdejší představitele Božího lidu. Vypráví jej pro nás.

My toho hodně víme. Jsme schopní vyprávět lidem kolem nás vánoční evangelium. Ale – rozpoznáme narozeného krále?

A Matouš znovu začíná vyprávět. Máme před sebou celý jeho spis, který nám má pomoci v odpovědi na tuto otázku. A stále znovu mě fascinuje, čím evangelista tento spis končí – tedy – čím končí své vyprávění před vrcholem spisu v pašijových událostech. A v tomto „vrcholu před vrcholem“ se před námi otevírá podobenství o tom, jak lidé stojí před králem a ten mluví o tom, že mu někteří pomohli a jiní ne.

Je to velice prosté. Ti, kteří pomohli, se prostě zvedli tak jako ti mudrci a jednali. Jejich víra je vedla za konkrétním člověkem. Nemusíme zůstat pouze u těch konkrétních projevů pomoci, jak o nich mluví podobenství. I když je důležité zůstat konkrétní. Ale jde o to, že viděli vedle sebe člověka a vzali vážně jeho život. S jeho nouzí, smutkem, s jeho touhami i nadějí. Nic víc neudělali. A přece došli až do Betléma a poklonili se narozenému králi.

Geniálně a kouzelně to vystihl Henry van Dyke ve své povídce Čtvrtý z mudrců. „Se známou trojicí měl putovat ještě Artaban, mudrc z Ekbatanu.
Artaban prodal dokonce všechen svůj majetek a koupil za něj rubín, safír a perlu, aby jimi uctil Krále králů. Potom se vydal na koni k místu, odkud se měl na společnou pouť vydat s Kašparem, Melicharem a Baltazarem. Čekalo na něj deset dní cesty. Jenže kousek před cílem, právě poslední den, nalezl umírajícího vyhnance, Žida. Rozhodl se, že se o něj postará - donesl mu vodu, dal mu své zásoby jídla a tak se stalo, že kvůli tomu promeškal společný začátek cesty. Na místě setkání našel jen vzkaz tří mudrců, že už nemohli čekat a že se do pouště vydali bez něj. Artaban tedy musel rychle vyměnit koně za velbloudy a vybavit se na cestu pouští. Stálo ho to safír, který střežil jako dar pro Krále králů. Jedinou výhodou pro něj byla slova umírajícího Žida, že Mesiáše má hledat ne v Jeruzalémě, ale v Betlémě.
Do Betléma dorazil o tři dny později.
Matka malého chlapce, která jej přijala, mu prozradila, že mladá rodina, kterou hledá, odjela ve spěchu do Egypta. Vzápětí vtrhla do Betléma Herodova garda a zabíjela všechny malé chlapce. Artaban podplatil svým rubínem kapitána a zachránil tak před jistou smrtí synka ženy, která mu poradila, kudy dál. Přemýšlel při tom, že pro člověka obětoval to, co bylo určené Bohu.
V Egyptě Artaban pátral po stopách rodiny z Betléma. Dostal se do Alexandrie, kde jej jeden Žid poučil, že podle proroka Izaiáše bude narozený Král králů mužem bolesti a že jej nenajde mezi bohatými a mocnými.
Léta plynula a Artaban stále hledal.
Navštěvoval utlačované, pronásledované, nemocné, trpící, ale stále jej nemohl najít.
Uplynulo tři a třicet let.
Artaban, v té době už kmet s bílými vlasy a vyčerpaný hledáním, se rozhodl ještě jednou vrátit do Jeruzaléma. Už dávno nevěděl, jak dál. Cíl se mu ztratil, i když věděl, že celý život den po dni dělal to nejlepší, co mohl. Ale něco mu říkalo, že tentokrát nebude cesta zbytečná.
Když vstoupil branami do Jeruzaléma, cítil všude kolem zvláštní napětí. Kolemjdoucí mu řekli, že jdou na Golgotu. Mají tam být popraveni dva zločinci a s nimi nějaký Ježíš Nazaretský, který však vykonal mezi lidmi mnoho dobrého.
Artaban najednou věděl, že to je on. Že Ježíš je ten, za kterým se vydal před třiatřiceti lety do Betléma.
Řekl si: „Půjdu a nabídnu za jeho život drahocennou perlu, to nejcennější, co mi zbylo." Nedbal na únavu, která ho svírala, a spěchal na místo popravy. V tu chvíli kolem něj vlekla skupina vojáků mladou dívku, aby ji prodali do otroctví za dluhy jejího otce. Dívka se na Artabana obrátila a se slzami prosila: „Zachraň mě..."
Artaban se zachvěl: Je to pokušení?
Ale pak cítil, že stejně jako s umírajícím vyhnancem, stejně jako s matkou v Betlémě, jde i tentokrát o skutek lásky, která má své kořeny v Bohu. A tak vyňal perlu, kterou střežil jako poslední poklad pro Krále, a vložil ji do rukou otrokyni, aby se mohla vykoupit.
Vtom nastalo zemětřesení a Artaban věděl, že Ježíš Nazaretský v tuto chvíli umírá.
V duchu si s bolestí řekl: „Třicet tři let jsem tě hledal, ale nikdy jsem nespatřil tvou tvář a nemohl ti ani prokázat žádnou službu."
Vtom uslyšel konejšivá slova: „Amen, pravím ti, cokoliv jsi učinil jednomu z těchto nepatrných, mně jsi učinil..." Amen.

 

Píseň: 621

 

Ohlášky:

Pane Bože, máme radost, že nás nepřestáváš volat. I když my často neposloucháme, i když neumíme rozpoznat, že jsi to právě Ty, kdo voláš. Moc Tě prosíme, uč nás naslouchat Tvému hlasu. Abychom dokázali rozpoznávat, za koho prosit, komu být pomocí.

Pane, prosíme za Kočovi. Za Evu, za děti. Za Járu, o kterém víš jenom Ty. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, odevzdáváme Ti všechny své blízké. My děti Ti odevzdáváme své rodiče, my rodiče Ti odevzdáváme své děti. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti své přátele – ve školce, ve škole, v práci. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, na které zapomínáme. Ty, na které se snadno zapomíná, jejichž hlas není slyšet. Prosíme za chudé, lidi bez domova, bez zaměstnání, prosíme za nemocné, opuštěné. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří žijí v zemích, kde je tolik násilí, že Tvůj hlas je naprosto přehlušen. Prosíme za obyčejné lidi, kteří aby mohli žít, musí neustále utíkat a jsou odmítáni. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za ty, kteří se snaží pomoci. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za farnost v Petrovicích, která slaví výročí založení. Prosíme sestry a bratry, kteří podávají svědectví o Tvé milosti. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naše sborové společenství, uč nás pracovat na Tvé vinici. Za ně Tě, Pane, prosíme.

 

Pane, odevzdáváme Ti své tiché díky i prosby.

 

Pane, v tuto chvíli k Tobě voláme jako Tvé děti: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

 

 

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

 

Požehnání: Pán ať je před vámi, aby vám ukazoval správnou cestu. 
Pán ať je při vás, aby vás mohl brát do své náruče a chránit vás. 
Pán ať je za vámi, aby vás bránil před záludností zlých lidí. 
Pán ať je pod vámi, aby vás zachycoval, když padáte 
a aby vás vysvobozoval z pasti. 
Pán ať je ve vás, aby vás utěšoval, když je vám smutno. 
Pán ať je kolem vás, aby vás obhajoval, když na vás útočí. 
Pán ať je nad vámi, aby vám žehnal.
Amen.

 

Píseň: 163