Uhříněves 28.10.2018 Mk 10,46-52 (Jiří Ort)

Uhříněves 28.10.2018

Pozdrav: Vítám vás všechny na společné bohoslužbě, kdy se smíme těšit z Božího pozvání a radovat se ze Slova, které z Boží milosti může být světlem pro naše životy.

Introit: Hospodine, budeš-li mít na zřeteli nepravost, kdo obstojí? Ale u Tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Ž 130,3n

Píseň: 177 Nuž Bohu děkujme

Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti za dnešní pozvání. Děkujeme, že dnes, tady v uhříněveském kostele, smíme prožívat zázrak Tvé milosti, která rozsvěcí světlo v lidských životech. Děkujeme, že bezpodmínečná nabídka života pro každého člověka v Ježíši z Nazareta boří všechny zdi, které jsme si mezi sebe nastavěli. Že jasný plamen Tvé lásky spaluje všechno naše sobectví a zlobu a ozařuje nám cestu skutečného života prosyceného hodnotami nejhlubšího humanismu tak, jak jsme ho směli a smíme poznávat z cesty, kterou šel Ježíš z Nazareta a jeho svědkové.

Chceme Tě poprosit, abychom i my dokázali být svědky o Tvém světle pro naše blízké, v našem sborovém společenství, lidem kolem nás tak, aby směl každý poznat, že v Tvé síle má smysl vytvářet prostor, který je otevřený pro každého. Kde každý má hodnotu.

Amen.

Slovo dětem: Sofinka – výročí křtu

Píseň ze Svítá: Zp 5 Písnička o Božím požehnání

Čtení: Mk 8,22-26

Píseň: 420 Slunce pravdy, milosti

Text: Mk 10,46-52

Haleluja. Hospodine, klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost. Haleluja. Ž 138,2

Je to zvláštní příběh, který před námi evangelista otevírá. Příběh o Ježíšově cestě, která nám ukazuje pohled na člověka, pohled na nás samotné. Právě ono první uzdravení nevidomého Marek zasazuje na počátek Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, během které jsme nuceni promýšlet, co se vlastně má stát, jaká je Boží vůle, k jakému životu se Pán Bůh přiznává.

Přátelé přivádějí nevidomého člověka k Ježíšovi. Marek otevírá příběh víry. V postavě nevidomého člověka nám nastavuje zrcadlo, abychom se sami zkusili zamyslet, abychom si uvědomili svoji situaci a zkusili vyjít ze svého uzavřeného světa a odvážili se podívat ostře a jasně na věci ve vlastním životě i životě kolem nás.

Uvědomujeme si, že to není snadné. Až příliš dobře si to uvědomujeme. Dnes hodně vzpomínáme. Ve čtvrtek byl na našem náměstí pietní akt ke konci 1. světové války a zároveň vyjádření vděčnosti za vznik Československé republiky. Je mnoho za co děkovat, je mnoho, z čeho jsme smutní. Je toho mnoho, za čím se rádi a s pýchou otáčíme, ale jsme smutní, protože při pohledu dopředu se často až zásadně neshodneme. Zjišťujeme, že zbořením zdí nic nekončí. Že boření je vlastně při vší obtížnosti snazší než to, co přijde pak. Při pohledu dopředu totiž vidíme, že staré zdi sice padly, ale na jejich místě vyrostly nové. Zdi rozdělující, zdi, které způsobují, že lidé nemohou dobře vidět. Jeden druhého, sami sebe – prostě proto, že zdi brání člověku ve výhledu. Vždy se radujeme, když nějaká zeď padla. Zbořili jsme něco, co nám bránilo žít, a tak to všechno půjde jinak a lépe! Už nebude nic, co by nám bránilo vidět. V roce 1918, v roce 1945, v roce 1968, v roce 1989. A to rozhodně ne pouze v tom politickém smyslu slova. Těšili jsme se, tak jako se malé děti těší, že budou dospělé a budou moci užívat výsad dospělosti. A najednou zjišťujeme, že je tu stále něco, co nám brání ve výhledu. Že nestačí jenom bořit. Najednou zjišťujeme, že jsme unavení a bojíme se otevřít oči. Že se té dospělosti spíš obáváme. A Marek to znal už kdysi dávno a i nám píše svůj příběh, i nás chce naučit dívat se kolem sebe, i nás chce naučit být dospělými.

A tak nás na místě oněch přátel bere za ruku a vede za Ježíšem. To, co se v tom prvním, otevíracím, příběhu dozvídáme, je prostý, ale zcela zásadní fakt – ono to jde. Ježíš má skutečně moc vyvést nás z našeho uzavřeného světa na světlo, kde uvidíme zcela jasně. Kde uvidíme život. A budeme se z něj moci těšit, bude nás trápit, budeme se smát a budeme plakat – budeme žít. Není to snadné – to nám Marek také chce říct. To je za tím – pro nás velice zvláštním – uzdravovacím dvojkrokem, který působí dojmem, že Ježíš ono uzdravení nějak nezvládne najednou. Není to snadné, to máme z toho příběhu jasně cítit – ale je to v Ježíšově moci.

Ale víc už nám onen první příběh říct nechce. Nikam dál už s tím uzdraveným zrakem nechoďte, říká nám evangelista. O tom tento první příběh není. Teď jděte pěkně domů - „ale do vesnice nechoď!“ Pěkně si sedněte, otevřete Ježíšův příběh, vstupte do něj a jděte cestou z Betsaidy přes Cesareu Filipovu až k Jeruzalému. Naslouchejte a přemýšlejte nad předpovědí utrpení, proměnění na hoře, promýšlejte cestu kříže, která je Boží cestou. Přemýšlejte, jaký Ježíš má moc otevřít naše oči světu kolem nás.

A Marek nás vede, pěkně krok za krokem, až těsně před Jeruzalém. Do Jericha, až k nevidomému muži jménem Bartimaios. Vede nás před Jeruzalém a ptá se, jestli skutečně chceme oslovit tohoto Ježíše, aby nám otevřel oči.

Situace nevidomého Bartimaia je zcela jiná než situace slepce z prvního příběhu. Bartimaia nikdo nepřivedl, je tu sám, jeho rozhodnutí je jeho rozhodnutí víry. On je skutečně přesvědčen, že v moci tohoto Ježíše je změnit jeho život. Tento Ježíš je tím zaslíbeným, tím, kterého posílá Pán Bůh s nabídkou života. A tak Bartimaios volá: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

Jakoby evangelista podtrhl naši vlastní osamocenost v této zcela zásadní chvíli. V tomto zásadním rozhodnutí víry jsme sami. To si uvědomujeme s bolestí, když stojíme bezmocně vedle člověka, kterého máme rádi a víme, že není v naší moci udělat rozhodnutí za něj. Stejně bolestně si to uvědomujeme, když takové rozhodnutí máme učinit my sami.

Je tady Ježíš a Bartimaios. Lidé okolo působí spíš zmatečně. Jednou odhánějí, podruhé vyzývají, aby Bartimaios k Ježíšovi přistoupil. Tady se nedá opřít, nedá se nalézt orientace. To zásadní musí najít Bartimaios, musíme najít my, v sobě, v rozhovoru s Ježíšem. „Co chceš abych pro tebe učinil?“ Stejnou otázku dostali v předchozím příběhu v 10. kapitole učedníci a odpovědí byla touha po pozicích – po pravici a levici Ježíšově v jeho království. Logika moci - abych někým byl, musím být v určité pozici, musím být uznáván. Učedníci nepochopili, chtějí zůstat ve svém světě, ve světě nedospělém, ve světě za zdí.

Co vlastně chceme? Je tu nabídka, kterou jsme zřetelně uslyšeli v prvním příběhu – Ježíš může otevřít oči. Ježíš skutečně nabízí život. Odvážíme se ho chtít? Odvážíme se chtít žít dospělý život, který je nám nabízen?

Zdá se mi, že tato otázka zaznívá naléhavě právě dnes, kdy kolem nás vnímáme skepsi a beznaděj ze stavu společnosti i celého světa a tato skepse a beznaděj se promítá i do osobního života. Jakoby tu nebylo nic, pro co by mělo cenu se nasadit, jakoby humanismus byl mrtvý pojem, nahrazovaný krátkým vzepětím národní hrdosti. Není lepší zavřít oči a nevidět? Není lepší znovu začít zpevňovat všechny zdi, které jsme nastavěli? Své vlastní, soukromé „Berlínské zdi“.

„Co chceš abych pro tebe učinil?“ „Pane, ať vidím!“ Bartimaios se odvážil. Odvážil se poprosit Ježíše o život. A dostal ho. »Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila." Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.« „Co chceš abych pro tebe učinil?“ S bázní, ale s velkou nadějí smíme i my odpovědět Ježíši z Nazareta – tomu ukřižovanému a vzkříšenému. „Pane, ať vidím!“ Amen.

Píseň: 559 Ó ujmi ruku moji

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, všichni dnes slavíme, připomínáme si konec 1. světové války i vznik státu, prostoru, ve kterém žijeme.

Chceme Ti poděkovat za všechny ty, kteří se tento prostor snažili a snaží naplňovat hodnotami Tvého království – nasloucháním druhému člověku, pomocí, odpuštěním. Chceme Tě za ně poprosit, poprosit, abychom i my dokázali být svědky o životě, který Ty nabízíš. Za to Tě, Pane, prosíme.

Chceme Tě poprosit, uč nás vidět v druhých člověka, který má v Tvých očích hodnotu. Uč nás povzbuzovat ty, kteří jsou jakkoliv démonizováni – ať už pro svou rasu, náboženství, sexuální orientaci, sociální zařazení, ale i ty, kteří ve strachu útočí na všechny odlišnosti a rovněž se cítí opuštění. Za to Tě, Pane, prosíme.

Chceme Tě moc poprosit, abys nás znovu a znovu ujišťoval, že jsi Ježíše z Nazareta vzkřísil. Že jsi se přiznal ke všemu, co přinesl – že to má v Tvých očích budoucnost. Pomáhej nám, prosíme, abychom tuto Tvoji budoucnost viděli v životech svých i v životě naší společnosti a tohoto světa. Za to Tě, Pane, prosíme.

Chceme Tě poprosit, abys nás v síle tohoto ujištění vedl za nemocnými a opuštěnými v našem sborovém společenství, ale i v našem okolí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvou církev – uč nás všechny být jeden druhému bližním. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, vyslyš naše osobní díky a prosby.

Pane, spolu s celou Tvou církví, spolu s celým Tvým stvořením, se všemi, kdo touží po životě, k Tobě voláme jako ke svému Otci:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhoní pro den Kristův, plni ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Fp 1,9-11

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří,

láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma.

Píseň: 550 Až potud nám pomáhal