O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Říčany 10.2.2019 Mk 2,13-17 (Jiří Ort)

odt download 

Říčany 10.2.2019

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, všechny vás vítám ve shromáždění, kde se smíme těšit z naděje Boží milosti, která nás provází v našich životech.

Introit: Hospodine, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mne pro své jméno a doveď mě k cíli. Ž 31,3b.4

Píseň: 103 sl.1-3.10 Ó dobrořeč, má duše, Bohu svému

Modlitba: Pane Bože, chtěli bychom Ti moc poděkovat, že nám nabízíš svou ruku. Děkujeme, že jí smíme uchopit a nechat se povzbudit, nechat se ujistit, že jsi s námi. Děkujeme, že smíme přijímat svědectví o tom, že skutečně vyvádíš člověka z otroctví, do kterého se dostává někdy sám, svou slabostí, svou hloupostí, jindy tlakem, který na něj působí ve světě kolem nás.

Děkujeme, že tak smíme i my podávat svědectví o Tvé naději všem těm, kteří podléhají pocitu, že všechno kolem nás je špatně, že s tím nikdo nic nenadělá. Prosíme, abys nás v tomto našem úkolu posiloval. Amen.

Čtení: Ž 103,1-13.22

Píseň: 669 Přijď, Spasiteli

Text: Mk 2,13-17

Haleluja. Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce je připraveno, budu zpívat, prozpěvovat žalmy. Haleluja. Ž 57,8

„Malinkatej člověk

padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá o kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.

Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák lihu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí,
a propasti jsou pro něj čirej hec,
že naučil se vůbec nepadati.

No ale právě dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.

A velkej bude světa soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to s ním bylo.

Mám rád tuto báseň od Josefa Kainara. Hluboce lidskou a hluboce pravdivou. Zakopl, mládenec. A padl. Trošku se zaprášilo. To je jasný fakt, s tím nic nenaděláme. To každý známe. O tom nemá smysl se přít. A co teď, co bude dál? Jakoby světu kolem stačil tento prostý a jasný fakt – padl, tak ať zůstane ležet. Můžeme k tomu přidat druhý pohled – vždyť je to všechno jedno. Každý nějak zakopneme, ono na tom vlastně nezáleží. Stačí se podívat na ty, kdo říkají, že záleží na tom, jak žijeme. Vždyť i oni selhávají. „A velkej bude světa soud, esli směl takhle upadnout a jáký to s ním bylo.“ Soud nebo lhostejnost.

To, co nám přináší naše dva biblické texty, je přesvědčení, že není jedno, jak žijeme. Cožpak o svět a o druhé. Ale nám samotným to není jedno. Toužíme po tom, aby náš život k něčemu byl. Aby byl přijímán. Tento pohled si vlastně můžeme uvědomit při pohledu kolem sebe. Člověk dnes žije tak, aby byl přijímán. Jedná podle toho, co na to řeknou ti druzí. Využívá toho komerce a všechno to, co se jakoby samovolně dopohybovalo do křesla soudce lidských životů. A do toho přicházely a přicházejí skupiny, které na sebe vzali tu odpovědnost určovat kvalitu života – do této role se často pasuje i církev. A pak ti, kteří vypadnou z tohoto určeného proudu života, stojí před otázkou, k čemu jejich život je. A musí si ji zodpovědět. Někdo vystoupí vědomě a ví proč. Má to promyšlené, prožité a zdůvodněné sám pro sebe. Ale jsou tu i ti, kteří prostě vypadli. Co propadli sítem – ať už svojí vinou nebo vinou druhých.

Zajímavé – a důležité – je, že toto Ježíš neřeší. Vinu nebo nevinu. Je tu před ním člověk, který se ocitl mimo proud určeného, „správného“ života a má silné pochybnosti, jestli jeho život má nějakou hodnotu. „Najde se kamínek, najde se beznaděj, zašeptá horečka či suchý stýblo trávy, von padne, a už nevstane. Trošku se zaprášilo.“

A do toho zaznívá Ježíšovo slovo povolání - „Pojď za mnou“. Stačí trochu zalistovat v paměti nebo v Markově evangeliu a zjistíme, že stejná slova zazněla hned na počátku Ježíšova působení při povolání Šimona, Ondřeje, Jakuba a Jana. Toto propojení, které nám evangelista nabízí, je hluboká výpověď o tom, kdo jsme. Jasného hříšníka, člověka, který měl zaslouženě špatnou pověst, povolává Pán Bůh k životu, ke svědectví o životě. Úplně stejně jako ty, kteří patřili k nejdůležitějším postavám první církve. Toto bychom si měli uvědomit, to musel čtenář Markova spisu jasně cítit, muselo ho to praštit do očí. Tento hříšník Levi, celník, je povoláván stejně jako Šimon Petr.

Ježíš vstupuje do konkrétního lidského života s Božím ujištěním, že tento život přijímá. Nabídka, která tu zaznívá, je možnost změny orientace z hodnot, které nabízí lidská společnost na hodnoty života, které nabízí Bůh. Tedy povzbuzení k tomu žít skutečný život. Ten, který vlastně všichni lidé vnímají jako dobrý, ale bojí se vzepřít tlaku, který si na sebe sami vytvořili – tlaku moralismu a konzumu – a tento Boží život přijmout. Toto přijetí je víra. Moc se mi líbí definice víry teologa Paula Tillicha: „Víra je uchopenost Boží mocí tak, že jsem schopen přijetí toho, že jsem přijat“. Pán Bůh ke každému člověku ten krok už dávno udělal. A nezáleží na tom, jak jsme na tom v očích druhých lidí. Záleží na tom, abychom my přijali toto Boží přijetí. Abychom objevili sami sebe, hodnotu nás samých v tom, že Ježíš přichází za námi a ujisťuje nás o našem přijetí.

Sem patří ten chorál díků žalmu 103. žalmistovi to došlo. Stejně jako celníkovi Levimu. V našem příběhu z Markova evangelia nás na to upozorňuje taková drobnost – řecký obrat, který nejde příliš přeložit do češtiny. My čteme „když byli u stolu v jeho domě“. Byli u stolu je v originále jakési sklánění se nad jídlem. Upozorňuje nás to na pozici u jídla, kdy hodovníci vlastně u jídla leželi. Tímto způsobem lidé nejedli běžné jídlo. Máme tu před sebou jakýsi slavnostní banket, který Levi uspořádal z radosti nad přijetím svého života z Boží strany. To si smíme uvědomovat pokaždé, když jsme zváni do společenství vysluhování večeře Páně. My smíme odevzdat všechno, co nás tíží a smíme přijmout, že jsme přijati. A máme se z toho těšit.

Do této radosti zaznívá kritika. Jakoby pochybnost. Je to takto realizovatelné? Je to cesta? Není to spíš laciné rozvolnění morálky? Podívejte se, co je to za lidi? Podívejte, kolik chyb je v církvi, jak může vůbec být o něčem svědectvím? Ano, v církvi jsou chyby. „Má to ale Pán Bůh pěknou čeládku“ je okřídlené úsloví v naší rodině. Samozřejmě, že se stačí rozhlédnout a uvidíme kolem sebe lidi mimo církev, kteří se dokázali vzepřít tlaku, který vyžaduje žít podle diktátu doby. Ti lidé jsou fantastičtí a my z jejich životů smíme čerpat sílu a inspiraci. Jsou svědectvím o životě. Ale Ježíšovi v tom dnešním příběhu jde o něco jiného. On nabízí ruku pomoci, aby takto svobodně mohli žít i ti, kteří už mají pocit, že na to nemají právo a kteří už na to nemají sílu. Všichni, v církvi i mimo církev, ti, kteří s porozuměním naslouchají slovu básníka: „A velkej bude světa soud, esi směl takhle upadnout a jaký to s ním bylo.“ Všichni, kteří touží žít.

Ježíš dobře ví, že celník Levi stojí na začátku, že to tím slavnostním banketem nekončí. Že ani pro nás nic nekončí, když stojíme v kruhu při vysluhování večeře Páně. Je to začátek. Ale je to začátek, který je tu připraven pro každého. Každý se smí radovat s celníkem Levim i se žalmistou: „Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti. Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, na všech místech jeho vlády. Dobrořeč, má duše, Hospodinu!“ Amen.

Píseň: 604 Buď chvála Bohu

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, náš Otče, chceme Ti odevzdat životy naše i životy těch, o které máme starost. Chceme Tě poprosit, abys nás vedl i za těmi, na které zapomínáme.

Odevzdáváme Ti děti – prosíme, uč nás, jak je vychovávat v lásce k životu, jak je vychovávat beze strachu, jak je vychovávat v jistotě lásky. Prosíme, přiváděj si je k sobě, aby věděly o Tvé naději. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti všechny, kteří žijí v nejistotě z budoucnosti. Všechny, kdo jsou v existenční nouzi, všechny, kdo jsou nešťastní z nenávisti a závisti kolem nás a zdá se jim, že není cesta, jak tuto nenávist a závist překonat. Za ně všechny Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti celé stvoření, které vyhlíží Tvoji naději, Tvoji nabídku života. Moc Tě prosíme, abychom tuto naději dokázali prostředkovat svým životem. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za naši společnost. Uč nás stát pevně na straně lidskosti, která je ochotná pomáhat. Uč nás nebát se nenávisti v jistotě, že Tvá láska přemáhá každou nenávist. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za práci v našem sboru, prosíme, veď nás k pomoci lidem okolo nás. Za to Tě, Pane, prosíme.

Odevzdáváme Ti Tvou církev a prosíme, aby dokázala naslouchat všem lidem, kteří naplňují Tvou vizi vztahů naplněných úctou, tolerancí, pomoci – napříč všem rozdílům, které mezi lidmi jsou. Prosíme, abychom dokázali naslouchat i těm, kteří jsou nešťastní a proto je jejich hlas nepříjemný. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, v tichosti Ti odevzdáváme své osobní díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo hledají život: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Žd 12,1-2a

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen. 2K 13,13

Píseň: 485 Král věčný nás požehnej