Uhříněves 23.2.2020 Mt 17,1-9 (Jiří Ort)

Uhříněves 23.2.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milé děti, všechny vás vítám v našem kostele, kde se smíme těšit z ujištění, že je nám nabídnut život. Že nám ho v Ježíši Kristu nabízí Hospodin.

Introit: Hospodine, skloň ke mně své ucho, pospěš, vysvoboď mě, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domem pro mou spásu. Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli. Ž 31,3b-4

Píseň: 25

Modlitba: Pane, přicházíme z všedních dnů a máme toho mnoho, co Ti chceme, co Ti potřebujeme odevzdat. Co chceme vyznat. Zdá se nám, že jsou před námi nepřekonatelné překážky a chceme poděkovat, že si nás zveš, abys nás ujistil, že Ty v těchto situacích jsi s námi. Že nám v Ježíši z Nazareta ukazuješ, že přicházíš právě za bezradnými a hledajícími. Právě za těmi, kdo mají pocit, že vše je marné.

Chceme Ti také děkovat za všechny chvíle radosti. Za vztahy, za probouzející se přírodu. Chceme poděkovat, že se v Ježíšově svědectví smíme učit, za kým přicházet se svými díky.

Pane, prosíme, buď s námi, buď se všemi, kdo touží po životě. A nám pomáhej, abychom dokázali být ujištěním o nabídce života, kterou od Tebe každý člověk dostává. Amen.

Slovo dětem:

Píseň s dětmi: Zp 8 Píseň o egyptských ranách

Čtení: Ex 33,18-19; 34,1-9

Píseň: 438

Text: Mt 17,1-9

Haleluja. Volám k Hospodinu. Hospodin mě spasí. Haleluja. Ž 55,17

Hodně jsem přemýšlel, co s tímto textem. Přemýšlel jsem, jestli promlouvá do našeho života, jestli my v příběhu proměnění máme místo. A zvu vás na cestu hledání odpovědi.

Zkusme tedy jít krok za krokem. Je šest dnů poté. Po čem? Po událostech v Cesareji Filipově. Po Petrově vyznání, že Ježíš z Nazareta, jeho mistr, je Mesiáš. Po Petrově selhání, kdy chtěl určovat, jak má Mesiáš fungovat, jak má naplnit svoji cestu. Po odmítnutí Ježíšovy předpovědi utrpení. Stačil tento odkaz a uvědomil jsem si, že i text proměnění na hoře je o nás. Protože i my máme problém přijmout Ježíšovu cestu. I já s tím mám problém. Mám problém s tím, že bych raději přímočará řešení, raději bych měl jasně definováno – ten je dobrý a ten zlý. Ten bude odměněn a s tím se nebudeme bavit. Mám problém s tím, že bych – tak jako Mojžíš – chtěl spatřit Hospodinovu slávu, ale tak nějak po svém. Protože pak by vše ostatní bylo jednodušší. Pak bych měl jistotu. Pak bych nežil v pochybnostech.

A najednou to vše dává smysl. Najednou potřebujeme slyšet ten příběh o proměnění na hoře. Ježíš vystoupil na horu se třemi ze svých učedníků – s Petrem, Jakubem a Janem. S těmi nejzákladnějšími, těmi prvními, s těmi, se kterými se Matoušův sbor hodně identifikoval. Jsou tam sami, taková osobní lekce od Ježíše. Tedy situace, po které toužíme – všechno jde tak, jak má. Skutečně – dokonce se objeví Mojžíš a Eliáš – tedy postavy posledního věku, ti, kteří podle tradice nezemřeli a byli rovnou vzati do nebe. A rozprávějí s Ježíšem. A Ježíš? Ježíš se konečně ukazuje takový, po jakém toužím - „A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý“. Je to Syn člověka z Danielova vidění, je to ten, který zásadním způsobem promlouvá do smyslu lidského života i celých dějin. A zároveň je to ten „náš“ Ježíš.

To je ono! To chci! Tuto situaci zachytit, zůstat v ní! V jistotě, v bezpečí. Jak často mluvíme o tom, jak jsou pro nás vztahy důležité, ale když na to přijde, volíme raději jistotu právě před vztahy. „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi“. Náš Ježíš bude sedět na vysoké hoře a rozmlouvat s Mojžíšem a Eliášem. Pěkně v bezpečí, o žádném utrpení už nezazní ani slovo a my tu budeme pěkně s nimi. Odsud se budeme dívat na svět, vyzývat lidi v tom neskutečném zmatku lidských životů, aby se dívali sem k nám, nahoru, k těm třem stanům, které jsme postavili a kde sloužíme těm, kteří určují, co má smysl a co ne. Budou k nám chodit a my jim budeme vyprávět o svém zážitku. A všechno bude krásné. Kouzlo nechtěného je, že přes Ježíšovo odmítnutí tam církev postavila baziliku – už mezi 4.-6. stoletím – a začátkem 20. století byla přestavěna do podoby odkazující ke třem stanům. Lidská touha po náboženství, které člověka vytrhuje z bídy a nejistoty tohoto světa, je věčná.

Ale právě to Hospodin, Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista, odmítá. „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte“. Jasné slovo. Jasné Boží slovo. Toto je skutečně ten, který reprezentuje moji vůli. Ve všem, co dělá a říká, ve všem, kam směřuje. „Toho poslouchejte“. Najednou je to o něčem jiném. Najednou to není o krásném vidění a našich představách. Najednou je to nabídka života. Ovšem života, do kterého patří utrpení. Nejsme z něj vyňati. Představa, že uděláme „kikli mikli“ a Pán Bůh to zařídí tak, aby se nám to líbilo, patří do pohádek a nikoliv do života, který nabízí Hospodin, Bůh Izraele, ve svém Synu.

Toto slovo nutně vyleká. Jako bychom na něj nebyli stavění. Naše touha po přímém setkání s Bohem, s Boží slávou, je pochopitelná, ale my na ní prostě nemáme. S porozuměním čteme příběh, ve kterém Mojžíš uprostřed hluboké krize, kdy nebylo vůbec jasné, jestli Izrael bude pokračovat na cestě do zaslíbené země nebo ne, prosí Hospodina, aby mu ukázal svou slávu. A dostane se mu odpovědi. Nebo nedostane? Je to to, co chtěl?

Tak i učedníci padají na kolena před Božím hlasem. V pokoře, protože rozpoznají, že to skutečně nejsou oni, kdo určují běh života. Že ona snaha po zajištění jistoty a bezbolestnosti je marná. Jakoby se všechno rozsypalo. Jakoby se nám všechno rozsypalo ve chvílích, kdy se nám sype nejen ona jistota, ale s ní nakonec i ty vztahy, které bychom tak rádi měli v pořádku. A my nevíme, jak dál. Jsme na tom jako Mojžíš, který prosí Boha, aby jeho i celý svůj lid neopouštěl. Ale je to to jediné, co může udělat.

A Pán Bůh mu odpověděl. Mojžíš nemůže Boha spatřit tváří v tvář, v plnosti. Ale přece ho spatří. Pán Bůh se mu představí, představí mu své cesty, ukáže mu svoji slávu a Mojžíš tak může vyznat, kdo je ten Bůh, ke kterému volá: „Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení."“

Učedníci klečí a bojí se zvednout hlavu. A my s nimi. A lidé kolem nás. Není to jednoduché žít. Věci kolem nás nás přerůstají – ale evangelista Matouš ve svém příběhu vyznává, že Ježíš nám všem nabízí, abychom povstali a žili. Když učedníci pozvednou hlavu, uvidí Ježíše. Toho Ježíše, kterého znají, toho, o jehož cestě pochybovali a jehož cestu budou znovu hledat a ptát se na ní. Ale smějí vstát. A sestoupit s hory. Vždyť tam už na ně čekají lidé, kteří potřebují pomoci. Nepotřebují naslouchat našim náboženským viděním, potřebují, abychom my naslouchali jim. Můžeme povstat a žít. I s naší nejistotou, i s naší touhou po zajištění. Ale v tom všem si můžeme připomínat, že nejsme sami. Amen.

Píseň: 246

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane Bože, náš Otče, obracíme se k Tobě ve své bezmoci, kdy nevíme, jak být pomocí, jak povzbudit, jak poradit.

Prosíme za ty, které jsi nám svěřil, kteří žijí v naší blízkosti. Prosíme za ses. Votavovou, za ses. Sanderovou i jejího muže, za ses. Petráskovou, za tatínka Marušky Schönfelderové. Prosíme, veď nás, uč nás být povzbuzením, ujištěním o tom, že jsi se všemi, kdo jsou bezmocní, kdo ztrácí síly. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme uč nás být oporou pro ty, kdo se ocitli v konfliktu se svými nejbližšími. Prosíme, uč nás povzbuzovat místo eskalace napětí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, abychom byli jako Tvá církev těmi, kdo budou otevírat uzavřené cesty mezi lidmi. Prosíme, uč nás tomu, co uměl Ježíš z Nazareta – odlišit odsouzení jednání a odsouzení člověka. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, vnímáme úzkost mnohých lidí z budoucnosti. Vnímáme i úzkost svoji. Prosíme, posiluj nás, abychom dokázali vstupovat do hradeb uzavřených strachem a zlobou na druhé s ujištěním Tvé pomoci všem, kdo se snaží o pokoj mezi lidmi. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za lidi v německém Hanau, kteří byli vyděšeni útokem cíleným na uprchlíky. Prosíme za spojení všech lidí, kteří se snaží hájit život. Kteří se snaží pomoci a ne ničit. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme za všechny, kdo mohou jen bezmocně sledovat, jak se jejich země stává místem násilného řešení mocenských konfliktů. Cítíme se bezmocní a bezradní a moc Tě prosíme o pomoc. Prosíme za pomoc pro komunitní školku v Libanonu. Za to Tě, Pane, prosíme.

Vyslyš, prosíme, naše tiché osobní díky i prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi lidmi, kteří touží po životě, který Ty nabízíš:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 679

Poslání: Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! 2K 5,19n

Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.

2Pt 3,18

Píseň: 700