O nás Program Kontakt Fotogalerie Mapa Staršovstvo
Interiér Exteriér Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Uhříněvsi a Říčanech

Říčcany 12.1.2020 Gn 32,22-33 (Jiří Ort)

odt download 

Říčany 12.1.2020

Pozdrav: Milé sestry a bratři, zdravím vás a vítám na nedělních bohoslužbách, ke kterým jsme se sešli, abychom naslouchali Božímu Slovu a nechali je promlouvat do svých životů. Amen.

 

Introit: Hlahol Hospodinu celá země! Radostně služ Hospodinu! Vstupte před Jeho tvář s plesem! (Ž 100,1n)

 

Píseň: 650 Začnem píseň novou (67 Ó, Pane, smiluj se nad námi)

 

Modlitba: Pane Bože, náš Otče, nasloucháme svědectví životů všech, kteří Tě hledali a hledají ve svých životech i v tomto světě a děkujeme, že jim smíme naslouchat. Děkujeme, že nám přinášejí odvahu víry i svoji pochybnost, že přinášejí své trápení i svou radost a to vše ve vděčnosti za Tvé požehnání. Děkujeme, že nás svým svědectvím učí Ti děkovat.

Potřebujeme to slyšet, potřebujeme otevírat pohled na Tvé království, které se nám někdy ztrácí v záplavě událostí, které jakoby nepatřily pod Tvoji pravomoc. Trápí nás to a někdy si nevíme rady, co s tím. Proto Ti děkujeme, že vstupuješ do našich životů svým Slovem, kterým prosvětluješ výhled naděje pro lidský život. Naděje důvěry v Tvoji blízkost, jak ji přinesl Tvůj Syn a náš Spasitel Ježíš z Nazareta.

Děkujeme Ti, že dnes toto Tvé Slovo smí zaznívat po celém světě.

Amen.

 

Čtení: Gn 32,22-31

Píseň: 502 V pokoře srdce svého; S 261

Text: Lk 18,1-8

Haleluja. Buď požehnán Bůh Hospodin, Bůh Izraele; jedině on koná divy. Haleluja. Ž 72,18

Chudá vdova v Ježíšově podobenství doráží na soudce, Jákob bojuje svůj boj u potoka Jabok. Také my zápasíme – ve svém životě i o svůj život. Snažíme se probojovat k rozpoznání, pod jakou pravomoc vlastně patříme, komu vlastně děkovat za vše, co prožíváme v našich životech. To je zásadní otázka – komu máme děkovat, ke komu máme volat. Odpověď na tuto otázku zcela zásadně ovlivňuje naše další rozhodnutí. Nejenom lid Izraele se přiznává k Jákobově životní cestě, která jakoby začíná konfliktem ještě dříve než sama vůbec začala – když maminka Rebeka čekala Ezaua a Jákoba, čteme, že „Děti se však začaly v jejím těle strkat“. A konflikty je Jákobova cesta neustále lemována. Kde tady najít pevný bod, kde najít místo pokoje a smíření? I my tuto cestu chápeme, i my se k ní přiznáváme. K cestě zápasu o Boží požehnání, o Boží přítomnost v našich životech. Stejně jako Jákob dobře víme, jak ji potřebujeme a jakoby se k ní neumíme přiblížit dospělým způsobem. Není nesnadné si do Jákoba rýpnout, ale jedno se od něj bezesporu můžeme učit – té touze, vědomí, jak moc potřebujeme ve svých životech Boží přítomnost.

Lidský život se pohybuje jak po horské dráze – ve chvílích odvahy jsme schopni být skutečnými, dospělými lidmi, lidmi, kteří chápou svět se všemi jeho krásami a děsivostí, kteří si uvědomují rozporuplnost svých vlastních schopností – a přece s nezmenšenou odvahou jdou dál a s obdivuhodnou silou a vitalitou se těší ze života. A pak odvaha opadne a ukáže se v celé nahotě, co všechno dokázala přemáhat. Najednou se ztrácí jeho smysl, najednou není jasné, odkud a kam jdeme, komu a za co vůbec děkovat. Ukáže se, jak obtížně dokážeme žít bez ukotvení Božího požehnání.

Až do chvíle, než se mi před očima setkaly tyto dva texty – starozákonní oddíl o Jákobově zápase u potoka Jabok a novozákonní Ježíšovo podobeství o vdově a soudci, jsem si neuvědomil, že by k sobě mohly patřit. Že vdovin boj o zastání je bojem o Boží požehnání, o Boží přítomnost v jejím životě. A obyčejnost, všednost jejího boje je pro mě snad ještě působivější než zápas Jákobův.

A tak tu tedy oba stojí – společně a každý sám. Čelí vlastní minulosti i budoucnosti a hledají v ní Boží přítomnost. To, co se při pohledu do lidského života objevuje, je smutné a běžné. Absence smíření. Narušené lidské vztahy. Provinění i křivda. Jako bychom tu měli tento fakt ze dvou stran. Jákob je tím, který vztah narušil, který podvedl Ezaua a musel utéct s křikem svého bratra v uších. Jákob, který šel životem jakoby na útěku před tímto křikem. Před křikem narušeného vztahu. Před křikem zkaženého, zmateného života, který neumí prosit a děkovat, který umí pouze uhýbat. Jákob šel a učil se žít s Boží přítomností v různých zápasech svého života, ale tento základní zápas návratu, zápas o odvahu postavit se tváří v tvář vlastnímu životu v jeho plnosti – s jeho výšinami i hlubinami - tento zápas měl stále před sebou. A teď přichází.

Chudá vdova je tou, která je jakoby na druhé straně. Je tou, které bylo ublíženo a ona se domáhá práva. A i ona stojí u svého potoka Jabok a musí se vyrovnat se svým životem. Životem, ve kterém ji nejen světské soudy, ale i Pán Bůh jakoby neslyší. A tak se i ona, stejně jako Jákob, vrací ke chvíli rozkolu ve svém životě. Ke spravedlnosti a smíření. K Boží spravedlnosti a smíření.

Vdova je sama. Zdá se, že je v tomto faktu na tom hůře než Jákob se svou širokou rodinou a mnohým majetkem. A přece i tady se ti dva setkávají. Setkání s Bohem ve vlastním životě – zápas o skutečné setkání s Bohem – tady nemůže být s námi nikdo další. Tady najednou nejde o množství prostředků, kterými disponujeme. Tady nejde ani o role, ve kterých ve svých životech vystupujeme. Víme to, nebo to jen tušíme – a přece se toho bojíme. Právě sem patří smutek bohatého mládence, když ho právě na tento základní fakt Ježíš upozorňuje.

Zápas začíná. Nebo spíš vrcholí. V tuto chvíli vrcholí životní zápasy Jákobovy. Tady se ukáže, kam se bude jeho život ubírat dál. Jákob -Ja`qob - zápasí – jé'ábeq – aby mohl plně žít, aby mohl obejmout – jechabbeq – svého bratra Ezaua. Jakoby nám v každém slově textu rezonuje, jak zásadní zápas se tu odehrává. A když Jákob v zápase obstál a vybojoval si požehnání, tak už to nezápasil Jákob, ale knížecky zápasil - jisar – s Bohem Izrael - Jisrá'el - tedy 'Zápasí Bůh'.

Stalo se něco velikého – člověk Jákob se vyrovnal se svým životem – protože se probojoval k rozpoznání Boží přítomnosti ve svém životě. To Bůh bojuje - Jisrá'el. Bůh dává dar života, Bůh sám dává požehnání. Kulhající Izrael je v této víře silnější než Jákob v plné síle.

To si máme pamatovat. To na paměť nazval Izrael místo u potoka Jabok Peníel – Tvář Boží. Proto ten zvyk nejíst šlachy při kyčelním kloubu. Ne kvůli náboženskému rituálu. Na paměť – aby to lidu Izraele připomínalo ve všedních i svátečních dnech Jákobův zápas. A chudá vdova si to připomínala. A bojovala svůj zápas u potoka Jabok o Boží požehnání ve svém životě. Proti křivdě, proti zlobě. O Boží přítomnost ve svém životě.

Ježíš najednou přerušuje příběhy, kterým jsme naslouchali a naprosto přímo je obrací konkrétně do našich životů. Ptá se: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde? Budou si lidé stále pamatovat Jákobův zápas a zápas chudé vdovy? Budou hledat toho, kdo naplňuje lidský život, aby Ho chválili a děkovali?“

Jakkoliv se stále znovu cítíme být tím prchajícím Jákobem, nejsme tu s onou naléhavou Ježíšovou otázkou sami. Ježíš z Nazareta, Kristus, Spasitel, nám nabízí pomoc v tom našem zápase u potoka Jabok. On sám se nabízí, že nám bude stát po boku. A Pán Bůh nám posílá nové a nové svědky, že tato pomoc přemáhá všechno těžké v našem životě, co se zdá tak nepřekonatelné. Pán Bůh je s námi, nabízí nám život plný své milosti. Máme za co děkovat.

Amen.

 

Píseň: 639 Hned zrána vzdej díky

 

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, přijali jsme ujištění, že Ty stojíš proti chaosu v nás i kolem nás. A v tuto chvíli Ti chceme odevzdat ty, kdo v sobě mají bolest a zmatek, ale i ty, kdo s vděčností přijímají Tvé dary.

Moc Tě prosíme, uč nás být nablízku nemocným. Uč nás jim být živým svědectvím, že na ně nezapomínáš, ale jsi s nimi uprostřed bezmoci a bolesti. Odevzdáváme Ti ses. Sanderovou, sestru Votavovou, ses. Sulkovou, ses. Voříkovskou. Prosíme, uč nás vnímat a tišit lidskou bolest. Za to Tě, Pane, prosíme.

Moc Tě prosíme za ty, kdo ztratili blízkého člověka a musí se s tím vyrovnávat. Dnes zvlášť prosíme za pozůstalé leteckého neštěstí v Íránu. A také Tě prosíme, abychom my, kteří jsme truchlícím lidem nablízku, dokázali potěšit a povzbudit. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, moc Tě prosíme za Tvůj lid. Prosíme, abychom dokázali naslouchat lidem kolem sebe tak, abychom skutečně nabízeli ujištění o Tvé milosti a pomoci a ne snahu předělávat druhé podle svých představ. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za všechny, kdo se snaží být pomocí. Za ty, kdo se starají o své blízké, za ty, kdo se snaží pomáhat lidem kolem sebe. Za ty, kdo mají odvahu měnit věci, aby lidé mohli žít důstojný život. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Prosíme za Tvé stvoření. Prosíme, abychom se o ně uměli starat. Prosíme, abychom plody, které příroda vydává, dokázali rozdělit mezi všechny. Prosíme, dávej nám odvahu a fantazii, jak tento veliký úkol uskutečnit. Za to Tě, Pane, prosíme.

V tichosti Ti nyní odevzdáváme své díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

 

Poslání: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

1K 10,13

 

Požehnání: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já, Hospodin, jsem tvůj Bůh. Iz 43,1b-3a

 

Píseň: 487 Amen, Otče, rač to dáti