Říčany 13.9.2020 1S 2-3 (Jiří Ort)

Říčany 13.9.2020

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, vítám vás v tomto kostele, kam jsme přišli s nadějí, že zaslechneme něco z toho, co Pán Bůh nabízí do lidských životů.

Introit: Smiluj se nade mnou, Panovníku, po celé dny k Tobě volám, neboť Ty jsi, Panovníku, dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo Tě volají, jsi nanejvýš milosrdný. Ž 86,3.5

Píseň: 192 Dobře staví, kdo zná a ví

Modlitba: Pane Bože, děkujeme Ti, že přicházíš za každým člověkem a otevíráš před ním pohled na život. Ukazuješ mu, že nic a nikdo nezabrání tomu, abys přicházel a ujišťoval, že Ti my lidé nejsme lhostejní. Že Ti záleží na tom, jak žijeme, že bereš vážně naše radosti i bolesti, že bereš vážně naše touhy i strachy. Děkujeme, že si to stále znovu smíme připomínat ve svědectví biblických svědků.

Děkujeme, že smíme věřit, že jsi to potvrdil v životě, smrti a vzkříšení Ježíše z Nazareta.

Prosíme, aby jistota, že jsi s každým člověkem vyzařovala dnes ve společenství Tvého lidu po celém světě. Amen.

Čtení: 1S 2,12-17.22-25

Píseň: 680 Nás zavolal jsi, Pane

Text: 1S 3,10

Haleluja. Hospodin seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň budící je jeho jméno. Haleluja. Ž 111,9

Je to zajímavý příběh, který připadl na dnešní neděli jako téma pro děti. Zdá se, že ho dobře známe, že nás nemůže překvapit. Ale on překvapuje stále znovu. A stále znovu nás vyzývá. Mohli bychom ho nazvat příběhem moci a Boží milosti.

Máme před sebou zaběhaný pořádek chrámového provozu. Tedy přesněji – pořádek u stanu setkávání. A není to pořádek špatný, vidíme, že může být pomocí. Vždyť ke stanu setkávání přišla Chana, tam volala k Hospodinu, vylévala své srdce přeplněné bolestí. Tam si jí všiml kněz Élí a ujistil ji, že na ni Pán Bůh nezapomíná, že jí pomůže. To všechno ve svátostném prostoru.

Chrám (prostor u stanu setkávání) byl skutečně místem komunikace s Hospodinem. Do chrámu přicházeli lidé se svými oběťmi. A oběť byla něčím velice zásadním, jakkoliv my si to dnes už nemůžeme uvědomovat. Aby se mohl člověk setkat se svatým Bohem, musel vykonat posvátné obřady, úkony, které se liší od profánních činností a jsou dány zvláštními normami předepsanými pro kult. Mezi těmito obřady (očišťování a posvěcování) byla nejvýznačnější právě oběť, která spočívala v tom, že obětní zvíře přešlo ze světa profánního do světa božského. Obětovat znamená „činit posvátným“. Oběti bylo nezbytně třeba, neboť obětník sám nebyl schopen úplně přejít do božského světa. Přes všechny zasvěcovací ceremonie zůstával pozemským člověkem. Proto mu rituál předepisoval vzít jinou živou bytost, zvíře, bez jakékoli vady, která se bude Bohu líbit, a obětovat je na oltáři. Tato oběť byla zabita a strávena ohněm, a tak symbolicky stoupala k nebi. Nebo se její krví kropilo směrem ke svatyni, kde byl Boží trůn (Boží přítomnost). Oběť byla zcela zbavena pozemské existence, aby byla pohlcena ohněm, jenž ji nesl k Bohu. Starozákonní kult tedy nabízel obětní rituál jako schéma přiblížení se ke svatému (oddělenému) Bohu. Tedy stručně: oběť umožňovala komunikaci mezi člověkem a Bohem.

Tato možnost komunikace byl nezpochybnitelný fakt – tak jako později potřeba účastnit se bohoslužeb jako možnosti setkání se s živým Bohem. Byla to radostná jistota – tak možnost být součástí společenství byla vnímána jako obrovské obdarování – možnost jeden den v týdnu se zastavit a ve společenství s druhými se ptát, jaká je Boží vůle nejen v životech našich, ale v životě celého stvoření. Reflektovat svůj život v komunikaci se svědectvím Božích svědků. Znovu jsem si to uvědomil při ohlížení za sestrou Sanderovou a jejími vzpomínkami na lidi a události v našem sboru. Mohl jsem si přitom uvědomit, co pro ní znamenalo společenství sboru – ať už jako členky památného sdružení mládeže nebo později.

Ale - teď přichází problém. Problém vlastně husovský. Co s tím, když tento prostor přestává fungovat. Když se ztrácí důvěra, že tento prostor skutečně nabízí možnost promýšlet život před Boží tváří. Protože ho vzali do ruky lidé s mocenskými ambicemi. Chofní a Pinchas, Élího synové, znehodnotili to, co umožňovalo komunikaci s Hospodinem. Celý ten svátostný proces zneužili pro sebe. A ten, který by měl být garantem, je slabý a raději zavírá oči nad tím, co se děje.

Ale co s tím? On to není malý problém. Mohli bychom dlouze mluvit o tom, jak náboženské organizace zneužívají moc nad člověkem. Mohli bychom – ať už spravedlivě nebo nespravedlivě – tepat do církve. Uvědomil jsem si, že k tomu mám osobně silné tendence. I náš příběh z knihy Samuel jasně odsoudí Chofního, Pinchase, ale také Élího, který ničení důvěry v možnost setkání s živým Bohem toleroval. Který toleroval lacinou náhražku – jakéhosi ochočenébo pánaboha na klíček. Který přehlížel ty, kterým tato manipulace ublížila. To všechno je v tomto příběhu důležité. Ale ne nejdůležitější. Není totiž řešením.

Tento příběh není o trestech, ale o nabídce pokračovat. Není o zlomené holi nad neustále znovu selhávajícím Božím lidem, ale o nabídce naděje, že tu je základ, na kterém lze stavět. I kdyby ta stavba nakonec vypadala jinak, než si její stavitelé představovali a představují. Základ, který nabízí náš příběh je jednoduchý. Jednoduchý ve víře. Autor textu je přesvědčen, že Hospodin, Bůh Izraele, je živým Bohem, který se nenechá svázat mocenskými ambicemi lidí.

Bůh oslovuje člověka. Bůh odmítá mocenské zneužití náboženství. Není to skutečně pouze o tom, že by odmítal nějaké konkrétní náboženské projevy. Jakkoliv dnešní starozákonní text je kritikou kultu.

To, co v dnešním příběhu slyšíme především, je však skutečnost, že Bůh nenechává lidi samotné. Nenechá je napospas mocenské zvůli. Nachází si toho, kdo je ochoten naslouchat a znovu tak obnovuje výhled naděje v setkání. Protože to, o co tu nakonec jde, je obnovení Božího lidu. Není definitivním faktem, že církev ubližuje a bylo by lepší se jí na hony vyhnout. Bůh nabízí nový a nový začátek, novou možnost vytvářet prostor setkání – s Ním i s člověkem vedle nás. Vytvářet prostor, který se stane určující pro mnohé a budou tak proměňovat tento svět.

Bůh nachází člověka. A Boží výběr je paradoxem. Uprostřed mocenských ambicí Bůh oslovuje malého kluka. Volá Samuele. Je to slovo naděje pro nás, pro každého, kdo se snaží pomoci těm, komu je ubližováno. Pán Bůh si vybírá zcela nečekaně. Uprostřed mocenských ambicí posílá za lidmi Ježíše z Nazareta, kdesi na okraji civilizovaného světa.

Naděje, která se neoposlouchá. Společenství Božího lidu smí mít budoucnost, smí mít smysl pro člověka uprostřed všech životních zvratů. Tak jak na to vzpomínala sestra Sanderová. Tak, jak to smíme zažívat i my. Smíme to v tomto společenství hledat. A to z prostého důvodu - protože Pán Bůh oslovuje člověka a člověk ho slyší. „A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: "Samueli, Samueli!" Samuel odpověděl: "Mluv, tvůj služebník slyší."“ Amen.

Píseň: 446 Moudrosti poklad z nebe

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, děkujeme, že jsme si znovu směli připomenout, že nás provázíš, že má smysl se snažit učit naslouchat Tvému hlasu. Že má smysl s Tvou pomocí hledat cestu v tomto světě.

Prosíme dnes znovu, abys nám ukazoval, jak být posilou pro ty, kdo mají v našem okolí trápení. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za Tvou církev. Prosíme za náš sbor. Prosíme, aby do našeho společenství mohli přicházet lidé s nadějí, že si všimneme jejich starostí. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme dnes za všechny, kdo nezapadají do našich představ. Za všechny, kdo jsou nějakým způsobem jiní. Prosíme, abychom dokázali bořit hranice jinakosti. Prosíme, abychom se dokázali postavit strachu, ze kterého rostou nenávisti právě vůči těm, kdo jsou jiní. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, dnes chceme poprosit za naše děti. Za děti v našem okolí. Prosíme, pomoz nám přinášet svědectví o kráse života, který Ty nabízíš.

Prosíme moc za všechny, kdo se ocitli v pasti nakažení coronavirem a je pro ně obtížné se z ní dostat. Prosíme za matky samoživitelky, prosíme za osamocené seniory. Prosíme za všechny opuštěné. Za ně Tě, Pane, prosíme.

Pane, dnes moc prosíme za ty, kdo tuto krásu života nemohou vnímat. Prosíme za všechny, kdo trpí, kdo jsou na útěku, kdo hledají domov. Prosíme dnes především za obyvatele uprchlického tábora Moria na ostrově Lesbos, za ty kteří ztratili i toto místo, kde mohli být. Prosíme, aby zničující oheň byl novým a lepším začátkem pro tyto lidi. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché díky a prosby.

Voláme k Tobě spolu se všemi, kdo touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Píseň: 452 Za dar Slova, Bože milý

Poslání: A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhoní pro den Kristův, plni ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Fp 1,9-11

Požehnání: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen. 2K 13,13

Píseň: 489 Tvé požehnání, dobrý Otče