Uhříněves 10.12.2023 Mk 8,27-33 (Pavel Klinecký)

Uhříněves 10.12.2023

Čtení: Mk 15,33-39

Text: Mk 8,27-33

Základem křesťanství je evangelium, tedy dobrá zpráva o Ježíši Kristu. Někdy se místo „evangelium o Ježíši Kristu“ říká „evangelium Ježíše Krista“. Tedy zpráva, že to, co Ježíš Kristus přinesl slovem i celým životem, je dobré.

Evangelium je tedy příběh jednoho člověka a jeho poselství. Současně je to „náš“ příběh: ukazuje vznik a růst životní orientace, zvané „křesťanská víra“. Evangelia ukazují, jak se člověk s tou zvláštní zprávou setkává, nejdříve nerozumí, pak trochu, a víc a víc. Tak se „evangelium“ stává příběhem vzniku křesťanské víry.

Některé zápisy evangelia začínají narozením Ježíše. Hezký příběh je ale plný dramatických motivů. Jako v životě: hezké věci nepřicházejí samy. Život není snadný. Pochopit, „o čem je život“ a růst v křesťanské víře – obojí je cesta na celý život, od dětství po den poslední. Od nejsnazšího k nejsložitějšímu, od narození po kříž a vzkříšení. Možná proto Vánoce slaví všichni, ale Velikonoce jen málokdo.

Markovo podání evangelia v sobě nese zvláštní literární motiv, říká se mu „mesiášské tajemství“: Ježíš často, když někoho uzdraví nebo učiní jiný zázrak, opakuje: „Přikázal jim, aby o něm nikomu neříkali, aby ho neprozrazovali.“ Říká to těm, kteří uzdravení viděli, někdy dokonce „démonům, protože věděli, kdo je“ (Mk 1, 34).

Jako bychom tu slyšeli: „Prosím vás, nemluvte o mně jako o Mesiášovi, o spasiteli, zachránci světa. Neprozraďte to předčasně. Nenuťte nikoho, aby na mě vsadil jen proto, že uviděl nějaký zázrak nebo o něm uslyšel. Nechte každého, aby se mnou udělal svou zkušenost. Můžete vyprávět o mně, o svých zkušenostech se mnou, ale každý musí udělat vlastní zkušenost, každý musí poznat, čím jemu osobně jsem nebo mohu být. Učení, dogmatika, nějaká ‚věroučná povinnost‘, to funguje málo. Povinnosti nechce mocichtivým organizacím, ať se třeba ‚církev‘ jmenují. Jediné, o co jde, je, aby každý sám pro sebe porozuměl, kdo je Ježíš a jak souvisí s Bohem, o němž ví snad každý.“

Beru vážně toto přání Ježíšovo z Markova evangelia. Ve víře nejde o to, souhlasit s něčím, co jsem sám neprožil a nepřijal. A tak otázka „kdo to je, ten Ježíš“ (L 7,49; 8,25; 9,9 aj.), nepatří jen do starého vyprávění. Objevuje se hned na samém začátku evangelia (Mk 1,27), ale má, musí se ozvat i dnes každému, ať už o Ježíšovi slyší poprvé, nebo je od dětství živen „evangeliem o pánu Ježíši“.

V osmé kapitole Markova vyprávění, přesně v polovině knihy, dochází k jistému zlomu, v příběhu „Petrovo vyznání u Cesareje Filipovy“. Tak Ježíš znovu připomene onu základní „praotázku“: „Za koho mne lidé považují?“ Jako pozadí tu stojí „lidí“, vidět je není, ale ví se o nich. „Lidé“ jsou zástupy, vystupující v celém evangeliu, právě jako pozdější čtenáři a posluchači evangelia. „Lidé“, to jsem já a jsi to ty, je to každý z nás.

Nikoli „kdo to je, ten Ježíš, který se narodil v Betlémě, který přišel, přichází a přijde“, nýbrž „za koho ho lidé považují“. Nikoli „kdo podle vás jsem“, nýbrž „“co pro vás znamenám“, „kým jsem pro vás“.

Ježíš se na to ptá po všem, co se o něm rozkřiklo, ač tomu Ježíš bránil. „Co znamenám pro ty, kteří mně fandí, i pro ty, kteří mě neznají nebo odmítají? Jakou roli hraji v jejich vlastních životech a příbězích?“ V odpovědi vidíme, že lidé hledají nějakou analogii z oblasti známého: za Jana Křtitele, za Eliáše, za nějakého proroka, za zjevení, možná přízrak, za divotvorce. To všechno znají. Jiný výklad je nenapadá, pro Ježíše Krista neexistuje precedens.

„A za koho mne pokládáte vy?“ ptá se Ježíš dál. Vy, kteří mě znáte víc, než ostatní, kteří si říkáte věřící, vy, budoucí apoštolové?

Petr odpoví za všechny. Petr, první učedník, první, kdo uvěřil, ten, který jednou uslyší „Ty jsi Petr, to znamená řecky skála, a na takové skálopevné víře, jakou máš ty, postavím svůj chrám.“ (Mt 16,16). Tenhle Petr odpoví jednoduše: „Ty jsi Mesiáš“, na něhož čekáme od starých časů. Jsi „zachránce“, tedy ten, kdo vrací směr i smysl našemu životu, ten, kdo dává síly, trpělivost a výhled ve dnech, kdy je nám slabo a bezvýchodno. To vše jako Boží dar. Ty sám jsi dar Boží. Jsi obrazem a potvrzením Božího vztahu k člověku, k lidstvu a ke světu. Jsi nositel nového pojetí života, v němž každý náš krok je střežen Boží láskou.

Zdá se, že učedníci mají právo tohle říci, protože oni už zkušenost udělali. Už zažili, jak Ježíš jedná s bohatými i chudými, vzdělanými i prostými, zdravými i nemocnými. Už vědí, jaký má vztah k všedním starostem jako jídlo a oblečení. Jak se umí radovat ze života, jak je obětavý. Petra ani učedníky k tomuhle vyznání nepřivedl žádný katechismus ani dogmatika, jen jejich zkušenost.

A co čtenáři? Co já? Můžeme, mohu sdílet Petrovu zkušenost? Někdo snad ano, díky Pánu. Může si tak potvrdit, že jeho myšlení je si s Petrovým blízké. Jiný čtenář se zarazí, protože neví.

Kolik je těch a kolik oněch? A kam patřím já? Někdy se cítím být učedníkem po boku Petrově, někdy stojím dál, někde mezi těmi lidmi ze zástupu.

A Ježíš ještě jednou zopakuje výzvu, aby o něm jako o Mesiášovi nemluvili, aby nelákali lidi na zázraky ani na dogmatické poučky. Aby to „ty jsi Mesiáš“, vyslovil jen ten, kdo je může opřít o svou zkušenost.

Slyším tu velké porozumění pro ty, kteří to říci nemohou. Ukáže to další část vyprávění, protože příběh nekončí; jsme v polovině textu i polovině evangelia. Je stále kam jít. Naštěstí.

Jenže: když učedníci vyjádřili vlastní zkušenost tím: „Ty jsi Mesiáš“, začne je Ježíš učit dál. Nová životní lekce je ovšem mnohem těžší. Zatřese jistotou i těch nejjistějších: „A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně“. „Mesiášské tajemství“ Ježíš i nyní skrývá. Naproti tomu neskrývá, že i jeho bude život bolet. A mluví o tom otevřeně.

Tak daleko v porozumění nejsou ani jeho nejbližší. Ani Petr. Proto ho stranou kárá. „Tak nesmíš mluvit, to není povzbudivé“, asi něco takového říkal. A místo „ty jsi skála a na té skále vystavím...“ slyší „jdi mi z cesty, satane, tvé myšlení není z Boha.“ Je člověčí, nízce člověčí.

To je vysoká škola křesťanské životní orientace. I těm, kteří z hloubi své zkušenosti mohou vyslovit „ty jsi Mesiáš, tedy zachránce“, dostávají další lekci: zachránce nezahraňuje.

Nezachraňuje od bolesti, nemocí a smrti. Nezachraňuje od nespravedlivosti, násilí, hlouposti. Nezachraňuje od lží, dezinformací, pomluv. Nezachraňuje od chudoby, hladu, nevinných dětských obětí. Nezachraňuje před teroristy, autokraty a hlupáky. Nezachraňuje před okupacemi a válkami. A nezachraňuje tak před dalšími otázkami, pochybami, před slabostí spoléhání na Ježíše Krista.

Ježíšova „druhá lekce“ není strašení, nýbrž terapie. Abychom ne byli překvapeni. Aby nás nezaskočilo, že „spasení“ není totéž co život bez starosti. Ale kde potom vzít sílu a naději? Kde vzít a nekrást?

„Ty jsi Mesiáš“, odpovídá Ježíšovi Petr. V Matoušově evangeliu na tomto místě Petr šířeji: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“. Úspornější Marek nechá titul „Syn Boží“ zaznít pouze dvakrát. Poprvé jej vysloví kupodivu nečistí duchové (!); hned ve třetí kapitole volají na Ježíše „Ty jsi Syn Boží!“ (Mk 3,11). Ježíš jim pravdivou, ale zkratkovou a zkratovou výpověď zakáže. Takhle, aby to šířili zlí duchové, Boží syn není.

Podruhé titul „Syn Boží“ u Marka vysloví – víte kdo? Voják, setník, pohan, pod křížem, když se před tím aktivně podílel na Ježíšově prohře, a když slyšel Ježíše vykřiknout ten strašlivě smutný dvacátý druhý žalm: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 15,34)

„A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: ‚Ten člověk byl opravdu Syn Boží.‘“ (Mk 15,39) Když setník uviděl, že Ježíš, právě on a právě takto zemřel, prožil tento setník na vlastní kůži vrcholné porozumění a vyslovil vrcholné vyznání. On po právu mohl. To je naděje pro situace, kdy dolehne pokušení, smutek, bolest, trápení. V nejhlubších hlubinách čeká toto poznání a vyznání.

To je vytrvalá naděje pro čtenáře evangelia, kteří v něm čtou příběh vlastní víry, tápavé, chvějivé, propadající se. To je naděje pro nás, kteří se ptáme, kdo je Ježíš. To je Ježíš: Boží láska, připomínaná všem smutným lidem i všem smutným chvílím navzdory.

Tuto vytrvalou naději nese do světa sám Hospodin, tím že i v této podobě navštěvuje člověka v jeho situacích. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) To je advent, Boží přicházení.

Amen.