Uhříněves 26.8.2018 Lk 13,10-21 (Jiří Ort)

Uhříněves 26.8.2018

Pozdrav: Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, všechny vás vítám v tomto společenství, kam jsme přišli, aby nám Pán Bůh otevřel oči pro svou cestu za člověkem.

Introit: Mně je v Boží blízkosti dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech. Ž 73,28

Píseň: 613 Oči všech se upírají

Modlitba: Pane Bože, děkujeme, že smíme přijímat svědectví o Tvém království. Děkujeme, že smíme vědět, že do něj zveš každého, že do něj zveš právě ty nedůležité, ty chybující a hledající.

Děkujeme, že nám to vše otevíráš v příběhu Ježíše z Nazareta. Děkujeme, že se od něj smíme učit soustředění na pomoc druhému člověku. A zvlášť děkujeme, že nám v Ježíšově ukřižování připomínáš, že neexistuje situace, kde bys nám v Ježíši Kristu tuto pomoc nenabízel. Děkujeme, že v Ježíšově vzkříšení si smíme uvědomovat, že tato pomoc konkrétnímu člověku je to, k čemu se přiznáváš, že je to cesta, kterou nabízíš nám všem. Že je to cesta pro Tvé stvoření. Amen.

Čtení: Jer 1,4-12

Píseň: 631 Nám pomoz, Pane milý

Text: Lk 13,10-21

Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. Haleluja. Ž 113,1-2

Znovu máme před sebou zásadní text. Na to nás upozorňuje už to, kam evangelista zasadil děj. Ježíš učil v synagoze. Skutečně není od věci otázka, co vlastně učil. Jakoby to evangelista považoval za podružné a proto nám to nemá potřebu podrobněji přiblížit. Ale pro učedníky ani pro nás to jedno není. Dráždí to, rádi bychom to věděli. Ale když se na to podíváme blíž, v okamžiku, kdy se pokusíme číst Lukášův spis jako souvislé vyprávění, tak se nám vybaví, že právě, když učil v synagoze, tak tam pronesl „programovou“ řeč, tam přednesl jasný důraz na pomoc bezmocným. Jsem přesvědčený, že to nám má znít v uších, když nám evangelista na začátku dnešního oddílu říká, že Ježíš učil v synagoze. Až odtud, od tohoto důrazu pomoci těm, kteří pomoc potřebují a přitom jsou společensky na druhé koleji, můžeme pochopit události v synagoze.

A znovu a znovu se tu před námi objevuje problém náboženských pravidel. Znovu a znovu tu stojíme před problémem, který mě osobně nesmírně pálí. Náboženství se dotýká nejniternějších potřeb člověka, je schopné nabídnout zcela zásadní naději a zároveň je právě proto schopné člověka zcela zničit, pokřivit. Pro mě je víc než symbolické, že nemocná žena trpěla tím, že byla ohnutá. Že ji ohnula ďábelská síla.

Právě ta žena přitahuje naše oči. Vidíme člověka, o kterém víme skutečně jen to, jakým způsobem byla handicapovaná. Má žena mě vysvětlovala, proč je důležité mluvit o lidech s postižením a ne o postižených lidech. Je to zdánlivě drobný rozdíl, který jsem si ani neuvědomoval, ale v tom prvním případě se mluví o člověku jako takovém, kdy postižení je pouze jednou z jeho charakteristik, v tom druhém je jakoby samotné jeho lidství určováno handicapem. Právě na to Ježíš upozorňuje, když klade důraz na to, že tady nejde o ženinu vlastnost, ale o to, že jí napadl démon.

Pro nejrůznější náboženství, pro všechny, kdo mají oči upřené pouze k Bohu a starají se v první řadě o to, aby byl Pán Bůh spokojen, může taková žena počkat. Žila s tím tak dlouho, nebudeme riskovat, že přestoupíme svatá pravidla, která zajišťují náš vztah s Bohem, jen proto, že tu má někdo problém. Důležitější je vysvětlit, jak mají lidé žít, přetvořit je tak, aby žili správně. Ale pro Ježíše, který vidí tuto ženu pod mocí satana, nemá žena zůstat pod jeho vládou ani o vteřinu déle. Ježíš jí nabízí, aby mohla být sama sebou.

V okamžiku, kdy si neuvědomíme, že náboženství má sklony být mocenským systémem, tak jsme bezbranní tváří v tvář jeho tendenci člověka tvarovat, ohnout, aby byl poslušný. Bezbranní vůči náboženské představě, že víme, jak má člověk vypadat. Ježíš toto odmítá. Přichází a osvobozuje ženu, jejíž problém nebyl důležitý pro budoucnost náboženského společenství. Protože budoucnost tohoto společenství – a mnoha náboženských společenství všech dob – přece leží v dodržování pravidel, které jim dal Bůh a nikoliv v nabídnutí osvobození konkrétního člověka.

A právě toto osvobození je zcela zřetelně Ježíšovým programem. Narovnání zad, narovnání páteře. Umožnění být tím, kým jsem. Je kouzelné, jak se v těchto dnech neustále skloňuje svoboda, ale otázka svobody současného, konkrétního člověka zůstává stranou. Ale Ježíš nedělá velká gesta, přichází ke konkrétní ženě, která potřebuje zbavit satana, který nad ní má moc a osvobozuje ji.

Lidé z toho měli radost. Měli radost, že pán Bůh nerozlišuje lidi podle jejich původu, podle jejich zásluh, natož pak podle náboženských zásluh, ale podle toho, kdo potřebuje pomoci. Ježíš skutečně naplňuje Boží cestu za člověkem, o které mluvili proroci. A tak se lidé radovali. A my bychom se měli radovat s nimi.

Jenže – my máme problém. My totiž máme veliké problémy. A hledáme řešení. To, co tu ukazuje Ježíš, je pomoc jedné konkrétní ženě. A my najednou nevíme – neměli ti farizeové pravdu? Nemají pravdu náboženské systémy a náboženští představitelé? Vždyť my tady musíme zachraňovat svět. A proto především musíme vysvětlovat lidem, jak mají žít.

Je zajímavé, že církev v ekumenickém lekcionáři uťala dnešní oddíl hned za radostí lidí a už nepřidala Ježíšova podobenství o Božím království. Hodně mě potěšil výklad Joela Greena, který položil důraz na to, že se tento text takto rozdělit nedá. Že obě části patří k sobě. Pro mě osobně je to nesmírně důležité. Dává mi to naději do života, dává mi to naději do práce.

Podobenství o hořčičném zrnu, nepatrném zrníčku, ze kterého vyroste strom, který poskytuje domov množství ptactva, malinko kvasu, který stačí k tomu, aby vykvasilo těsto. Boží království, se kterým Ježíš přichází, nejde zkratkou, nepotřebuje – dokonce zásadně odmítá - přehlížet konkrétního člověka, aby naplnilo Boží záměr se světem. A přesto má budoucnost. Přesto vytváří prostor pro mnohé, kteří hledají domov. Právě tento oddíl, tato naděje je určující pro následující kapitoly, kde se setkáváme s tímto Ježíšovým svědectvím na bezpodmínečné přijetí člověka. Toto svědectví nám nabízí podobenství o milosrdném Otci a další a další.

Tato naděje je něčím, co potřebuji slyšet znovu a znovu. A zároveň něčím, co se mi stále ztrácí, protože mám pocit, že je iluzí, že by tato naděje mohla proměnit svět. Proto bych nám všem chtěl připomenout, znovu otevřít před očima obraz křehoučkého květu mandloně, který Hospodin ukázal proroku Jeremjášovi. Jemný květ, jehož okvětní lístky jsou až průhledné. A který přesto vykvétá v Izraeli v lednu, a přežije i velice nepříznivé počasí. To je Slovo Hospodinovo. To je cesta za člověkem, o které mluví Ježíš. Slovo naděje pro každého jednotlivého člověka, jehož problém je odsouván jako problém podružný tváří v tvář těm velkým úkolům, které lidstvo má. To je Slovo, které nezadrží ani lidská slabost, ani moje slabost a nevíra. To si máme odnést z tohoto shromáždění – Boží starost o konkrétního člověka, Boží zájem o konkrétního člověka, je to, co vytváří Boží království. Prostor, do kterého je každý z nás zván. Amen.

Píseň: 662 Do země se skrývá

Ohlášky:

Přímluvná modlitba: Pane, děkujeme, že s námi máš trpělivost. Děkujeme, že nám znovu a znovu nabízíš svůj pohled na život a zveš nás, abychom do něj vstoupili. Moc Tě prosíme, abychom i my dokázali zvát lidi kolem sebe do prostoru, kde platí Tvá a nikoliv naše logika.

Prosíme, povzbuzuj nás, abychom viděli Tvoji naději. Abychom o ní byli schopni svědčit všude tam, kde mizí víra v možnost důstojného života i pro ty, kteří se narodili se silně omezenou perspektivou života. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, uč nás být otevření těm, kteří podlehli skepsi a trpkosti. Uč nás je neodsuzovat, ale učit se jim naslouchat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Prosíme, veď nás za těmi, kteří jsou opuštění. Veď nás za těmi, kdo jsou nemocní. Veď nás za těmi, kdo mají bolest. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, otevírej před námi možnosti, jak být pomocí Tvému stvoření a dávej nám sílu tyto možnosti využívat. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme o smíření. Prosíme, ukazuj nám nám, co to vlastně smíření je. Otevírej nás člověku vedle nás. Otevírej nás možnosti svého smíření i tam, kde tuto možnost nevidíme. Za to Tě, Pane, prosíme.

Pane, prosíme, vyslyš naše tiché díky a prosby.

Pane, voláme k Tobě spolu se všemi, kteří touží po životě: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Jděte nyní a slovem i skutkem uvádějte ve známost evangelium a dělejte si starost o spravedlnost, lásku a pokoj.

Jděte v naději setkání s Ježíšem Kristem mezi nejmenšími z našich bratrů a sester

a žijte v naději Božího navštívení.

Požehnání: Ať vám milost dělá život krásným a bohatým před Boží tváří, láska ať vás provází a hřeje

a ať vás brání před chladem a mrazem lidské zloby

a Boží pravda ať vám svítí na cestu, když se moci chopí tma. Amen.

Píseň: 486 Svaté Boží požehnání