Uhříněves 10.4.2020 Mt 27,27-50 Velký pátek (Jiří Ort)

Uhříněves 10.4.2020

Pozdrav: Moc vás všechny zdravím do vašich domovů v den, který nazýváme Velkým pátkem.

Introit: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Ž 22,2

Píseň: Ž 42 Jako jelen mučen žízní

Modlitba: Pane, vyznáváme, že nám žalmista mluví z duše. Že jsme smutní – kvůli lidem kolem sebe, kvůli nám samotným. Kvůli tomu, že máme pocit, že to jde všechno nějak jinak, než by to jít mělo. Že zapomínáš na ty, na které zapomínáme i my. Že tak prostě funguje svět.

A Ty nás zveš a nabízíš příběh člověka, který byl Tvůj, který ukazoval Tvou cestu za každým člověkem. Děkujeme za ujištění, že tato cesta vede do všech trápení, do všech radostí i hledání. Děkujeme, že vstupuješ do lidského života. Děkujeme, že si dnes smíme uvědomit, že neexistuje nic a nikdo, kdo by nás zbavil Tvé přítomnosti plné pomoci a lásky. Amen.

Čtení: Rt 1,1-14a

Píseň: S 267 (271) Proč jen mlčíš, Pane

Text: Mt 27,27-50

Beránku Boží, který snímáš hřích světa, smiluj se nad námi.

Letošní velikonoční svátky jsou zvláštní. A svou zvláštností nám otevírají pohled, o kterém bezesporu víme, ale který se nám v těchto dnech a týdnech důrazně připomíná. Tak to můžeme slyšet i v prvokřesťanském vyznání o Ježíši jako Zachránci: „vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí.“ Co to však znamená?

Myslím na seniory, kteří jsou v nucené izolaci – prý pro jejich dobro. Ten problém ale je, že se jich nikdo nezeptal, co jako své dobro vnímají. V úterý jsem měl rozloučení s tatínkem svých blízkých přátel. Před 10 měsíci jim zemřela maminka. Při rozhovoru jsem se dozvěděl, že v rodině mají ještě dva blízké, kteří umírají a rodina za nimi nesmí. Silně pochybuji, že by jim v takovou chvíli pomohlo, kdybych za nimi přišel a řekl jim: nic si z toho nedělejte, Ježíš z Nazareta trpěl víc.

Takový Ježíš by nebyl pomocí. Taková Boží cesta za člověkem by člověka nenašla. A to potřebujeme slyšet stále znovu a znovu. Tak jako Noemi, která odešla z Betléma, ze svého domova do krajin moábských, protože tam byl dostatek chleba. Nebo to tak nebylo? Noemi skutečně neodešla, Noemi byla odejita. Představa, že by žena v příběhu, který se odehrává na Blízkém východě hluboko před naším letopočtem, mohla odmítnout odejít, mohla odmítnout jít se svým manželem, protože ona nesouhlasí s jeho rozhodnutím, to je skutečně absurdní. Realita je taková, že vypravěč ji v tom oznámení o odchodu vypravěč ani nezmiňuje. „Tehdy odešel jeden muž z judského Betléma se svou ženou a dvěma syny, aby pobýval jako host na Moábských polích.“ Noemi je obětí, to je v příběhu zřetelné. Cizinka, žena, vdova, matka mrtvých synů. Všechno, čím byla, co určovalo v její identitu, její důstojnost, o to přišla. Je obětí a přesto je přesvědčená, že ji Bůh trestá. Bůh přece může všechno. Bůh udělá zázrak a všechno je jinak.

Myslím na Květušku, klientku Alzheimercentra v Průhonicích. Vím, že se o ni velice obětavě starali. Ale zemřela zcela sama. Myslím na množství lidí a jejich rodiny, lidí, kteří mají jména a životní příběhy, kteří umírají v anonymitě, protože rodiny za nimi nesmí. Myslím na jejich rodiny, myslím na ženu, jejíž manžel leží v komatu po mozkové příhodě a ona je s dětmi doma a jsou odkázáni maximálně na jeden rozhovor denně s lékařem. Myslím na všechny, kdo byli zahrnuti do skupiny „senior“ a tím ztratili právo svobody rozhodnutí, co vidí ve svém životě jako to nejdůležitější. Myslím na Noemi, která je v Moábu a je sama.

Mluvím o lidech, o lidských příbězích (samozřejmě nutně ve zkratce), abych otevřel téma kříže dnešních dnů. Abych otevřel téma kříže vůbec. Protože událost kříže není ona lkavá nálada nábožných písní 19. století, ze kterých krev kape takovým způsobem, že to prostě nejde vnímat jako realitu našeho života a tak si jen říkáme – chudák Ježíš. Evangelijní podání je přitom velice prosté: „Ukřižovali ho.“ Zato všechno okolo je popsáno pečlivě. Zřetelně před sebou vidíme, jak byl Ježíš zbavován vší důstojnosti. Nic osobního, jen si vojáci zpestřovali den. Trochu jiný odsouzenec, tak proč se nepobavit. Ale přece jen – jen další odsouzenec. Takových bylo a bude! Číslo, které bude semleto mocí Říma. Říkal, že zboří chrám a ve třech dnech ho postaví? Tak ať se zachrání! Nedávejte mu pít – třeba přijde Eliáš a dá mu napít. Je Božím synem? No, tak ať ho Bůh zachrání! Ať udělá zázrak! Neudělal? Proč taky, my víme, jak funguje Bůh. Kdyby to byl skutečně Boží syn, tak by to s ním Bůh nenechal dojít tak daleko. Kdyby o něj Bůh skutečně stál, tak by ho zachránil. Zvrhlost jakéhokoliv náboženství – my přece víme, jak bůh funguje!

Noemi, naprosto bezvýznamný člověk. Ztratila všechno, co ji v očích druhých dávalo nějakou hodnotu. Ztratila všechno, co jí hodnotu dávalo i v očích jí samotné. Tma padla na celou zemi, čteme v Matoušově vyprávění. O tom Noemi nic neví. To, co ví, je, že tma padla na ni: „Můj úděl je pro vás příliš trpký: Dolehla na mne Hospodinova ruka.“ „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“

Neopustil. Ona slova – jestli Hospodinu „stojí za to“ vycházejí z představy, že ten, který za to Bohu stojí, se má dobře podle našich not. Boží odpověď Noemi je nádherná. Ale vlastně – odpovídá to vůbec Bůh?

„Orpa políbila svou tchyni na rozloučenou, avšak Rút se k ní přimkla.“

Co je to za Boží odpověď? Vždyť se o Bohu vůbec nemluví! Kouzelné je, že na tom Pánu Bohu zřetelně nesejde. Nesejde mu na tom, jestli ti, kteří pomáhají všem těm, kteří jakoby ztratili identitu, jsou křesťané nebo ne, jestli věří podle dogmatiky. Podstatné je, že všem bezejmenným, všem, kteří jsou zahrnuti do nějaké škatulky, dávají poznat, že nejsou bezejmenní, ale jsou lidmi. Že mají hodnotu, že na nich někomu záleží. Že pro někoho mají jméno, mají životní příběh. Máme za co děkovat – Pán Bůh nám otevírá oči, abychom rozpoznali, že mu na člověku skutečně záleží. Že mu za to člověk stojí.

Amen.

Píseň: 324 (266) Pane, Ty jsi hoden chvály

Přímluvná modlitba: Pane, dnes Ti chceme odevzdat všechny ty, kteří nesou svůj kříž. Kteří mají trápení a mají pocit, že je všichni opustili.

Pane, prosíme, veď nás za těmi, kdo jsou sami. Kdo ztrácí chuť do života, protože od něj už nic nečekají.

Pane, prosíme, veď nás za těmi, kdo jsou nemocní. Kdo mají bolesti.

Prosíme, veď nás za těmi, jejichž křížem je lidská lhostejnost. Moc prosíme, otevírej nám oči pro všechny, kdo mají existenční problémy.

Prosíme, veď nás za těmi, kdo pochybují o své hodnotě. Prosíme, ukazuj nám, jak být ujištěním o tom, že pro Tebe má hodnotu i (a právě) ten nejposlednější.

Prosíme, uč nás být pomocí a povzbuzením pro ty, kdo pomáhají v nemocnicích, v domovech pro seniory, v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, pro lidi s alzheimerovou chorobou, pro matky bez domova a další a další.

Odevzdáváme Ti v modlitbách ty, kterým bezprostřední pomoc poskytnout. Prosíme za lidi v oblastech válečných konfliktů. Prosíme za lidi v Jemenu. Prosíme za lidi v oblastech s nedostatkem vody, za lidi v oblastech bídy.

Pane Bože, voláme k Tobě jako Tvé děti, prosíme, vyslyš nás ve jménu těch, kdo ztratili hlas: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“

Poslání: Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí.

J 14,27

Požehnání: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já, Hospodin, jsem tvůj Bůh. Iz 43,1b-3a

Píseň: 643 (724) Když soumrak zháší světlo